Cítím tlak vody na ušní bubínky, ale v šoku z pádu do zpěněné vody neslyším její hukot. Nohu mám chycenou do lana ve člunu a zbytek těla tlačí vodní válec pod něj. Zoufale se snažím vyprostit a současně překonat sílu vody. Nejde to. Melu se pod raftem jak v bubnu pračky. Tupý náraz do helmy o skálu, pak další ? slyším zvonění. Copak mě nikdo nevidí? Jsou snad všichni ve vodě?

Když se moje bubliny smísí s těmi kolem uvědomím si, že mám oči vytřeštěné do podvodního přítmí a pokus o výkřik je nemilosrdně utlumen mokrou masou. Strašně se mi nechce polknout, chci nahoru, na vzduch...

Stalo se to už dávno, v jedné soutěsce, daleko od civilizace. Tenkrát jsme byli nadšení a odvážní a... pramálo zkušení. Výsledkem bylo pár zlámaných žeber, povodeň v plicích a pár dní strachu... Tenkrát jsme měli z pekla štěstí.

Tyhle staré průšvihy se mi vybavují vždy, když čtu noviny s nějakou smutnou zprávou na téma: podcenění situace, počasí nebo zkušeností. Celkem úspěšně se řadíme na přední příčky statistiky ?outdoorových? úmrtí. Jednoho to zarazí, hrdost na české úspěchy trochu zešednene, ale člověk to nemůže jenom přečíst a odložit noviny.

Ono když třeba člověk spadne z postele a zlomí si vaz, pak je to smůla. Není ale neobvyklé, že svoje životy ohrožujeme často zcela zbytečně. U nás to tak tenkrát bylo. Něco jsme na cestě úzkým koridorem, na jehož konci byl vidět cíl, vynechali, přeskočili. Asi jako když jablko spadne ze stromu dřív než uzraje. Nějak jsme nemysleli na to, že vítr který čistí vzduch umí také zvedat prach.

 

Nemá cenu počítat kolik sluncí nás připeklo, kolik dešťů zalilo. Pořád jich bude málo, pořád se budeme mít co učit. Ti co si o sobě myslí, že jsou nejlepšími kousky masa, obyčejně pod nožem za nic nestojí. Kolik životů zemřelo v lidech horlivých, kolik doušků čerstvého vzduchu, kroků po horách i rozhledů ztratili už lidé pro pouhé papírové vědění. Chybu může udělat každý, ale jen trpělivému a rozumnému se nepřihodí nic mimo očekávání.

 

I ?tam za dveřmi? život záleží na dodržování pravidel, stejně jako každá jiná hra. Tahle se hraje co svět světem stojí, jenom je trochu složitější. Aktérem je spolu s námi všechno kolem a neviditelný rozhodčí nepřehlédne jedinou chybu, nic neodpustí a nepřimhouří oko, když fixlujeme. Kdo zná a hraje dobře je odměněn, špatná hra může znamenat konec. Všechny plusy a mínusy, které cestou nasbíráme nám pomáhají pochopit pravidla této vysoké hry mezi zákony přírody a vůli člověka. Věřím, že příroda nám nechce ublížit. Ona jenom doufá, že budeme hrát dobře.

Související článek: 1. Alpský klub 2. Podvedená smrt ? Z banální túry boj o život

Video z řeky Čulyšman (Altaj)