Vaše reklama

William Willis - V sedmdesáti letech 15 tisíc námořních mil samoty

22.08.2011 - 01:31   |   Redakce: Mike Hackman

Autor: © archiv autora

Málokdo ví, že nápad přeplout Pacifik na voru měl už před Heyerdahlem Čech Eduard Ingriš. Osud však přál více ambicióznímu Noru, ale také Ingrišovi se nakonec podařilo Pacifik překonat. Byl však až třetí, protože tím druhým byl Američan českého původu William Willis. O této plavbě se málo ví, ale jedna věc je na zmíněné dobrodružné výpravě obdivuhodná. Celou plavbu absolvoval Willis sám, ve věku 61 let! A to zdaleka nebyla plavba jediná, kterou v kmetském věku uskutečnil. Ne však pro pochybnou světskou slávu, ale jen tak pro sebe, jak napsal do své jediné knihy.

Plavba na voru Sedm sester

Psal se rok 1893, když se manželům Valešovým narodil v Hamburku syn Václav. Ještě pořádně neviděl na svět a už poprvé přeplul Atlantik z Evropy do Ameriky zaoceánským parníkem. V mládí sice sloužil na lodích u amerického pobřeží, kam se přestěhovali jeho rodiče, ale později prožil skoro celý život v Texasu, kde se o moři dá těžko mluvit. Snad jedině tak o druhohorním. Teprve v důchodovém věku učinil Willis krok, jímž svým blízkým vyrazil dech. Odjel do Peru a tam, na pacifickém pobřeží, začal stavět vor. Takový, jakým mohli Inkové přeplout Pacifik a doplout na Velikonoční ostrovy nebo ještě dál. Kdoví?
„Bezvětří totiž skřípe mezi zuby, zažírá se do kůže a jitří nervy…“.
Ze sedmi kmenů lehké balzy vor skutečně postavil a pojmenoval ho proto příznačně: „Seven Sisters“. Na rozdíl od svého úspěšného předchůdce Heyerdahla, který přeplul Pacifik sedm let před ním, se snažil vychytat všechny chyby, kterých se Nor dopustil a připevnil na vor malou lodici, na níž mohl rychle a bezpečně doplout na pobřeží tichomořských ostrovů a nenechat se vláčet příbojem, který je u každého korálového ostrova. Měl s sebou taky vysílačku, která však přesně v duchu Murphyho zákonů začala fungovat až na konci plavby. Dále provedl na voru několik dokonalých úprav, jako byl třeba speciální pohyblivý čeleň na ovládání kosatkové plachty nebo si vyrobil kormidlo, ovládané obrovským kolem, což působilo na voru víc než komicky. Jinak plavidlo svým tvarem a zdvojeným stěžněm připomínal vzdáleně Kon-Tiki.

Tyčí na žraloka

Dne 22. června 1954 vyplul z přístavu Callao v Peru, stejně jako před sedmi lety Heyerdahl. Na palubě s ním byla kočka s užvaněným papouškem a před sebou měl 6700 námořních mil samoty, na jejímž konci se rýsovaly Plavecké ostrovy (Samoa).
Samotná plavba neprobíhala úplně hladce a problémy, které musel Willis na moři řešit, pramenily všechny z jeho chyb. Jedna z nich spočívala v tom, že chtěl tyčí zahnat žraloka od voru, ale ohnal se příliš prudce a spadl do moře. Naštěstí měl kolem zápěstí omotané lano a velký žralok, který se motal kolem voru, nejevil o staré maso námořníka zájem. Willisovi zbývalo ještě uvěřit, že ztrouchnivělý kus provazu se nepřetrhne a že bude mít sílu doručkovat zpátky na vor. Nakonec se mu to povedlo!
Za pár dní ho pro změnu překvapily křeče v hrudi. Byly tak prudké, že upadal do bezvědomí a dokonce vyslal signál SOS. Marně. Vysílačka nefungovala. Jediné, co zabralo, byla jeho vůle, protože nemoc, jak přišla, tak za několik hodin odešla. Poté s hrůzou zjistil, že pitná voda mu už několik dní vytéká z jeho nedokonalých nádrží. Nejdřív pořádně zanadával a pak začal pít po malých dávkách mořskou vodu smíchanou se sladkou, a potvrdil tak platnost Bombardovy teorie, že:
Mořská voda sice působí jako dokonalé projímadlo, ale v nouzi největší může zachránit život.
Pokud ovšem ještě rozumně přemýšlíte. A Willis naštěstí rozumný byl. Poslední rána přišla blízko souostroví Markéz, kde se mořskou vodou nasáklé balzové kmeny začaly pomalu potápět a navíc se přihnala prudká bouře. Willis pochopil, že nastal nejvyšší čas zakotvit. Ale přesto, že nakonec připlul až na dohled americké části Plaveckých ostrovů, nemohl se k nim přiblížit pro silný proud a vítr. Nakonec ho zachránila loď, kterou někdo vyslal na jeho záchranu. Ta vor odtáhla do přístavu na ostrově Pago Pago, a ukončila tak definitivně 115 dnů trvající plavbu.

Věk nerozhoduje

Když bylo Willisovi sedmdesát let napsal: „Moje plavba do Austrálie má být vyvrcholením mého toulavého života, v němž jsem byl mořeplavcem, zlatokopem, spisovatelem…“ V té době už věděl, že popluje znovu přes Pacifik na novém voru. Tentokrát až do Austrálie. Vor pojmenoval symbolicky „Age Unlimited“ – „Věk nerozhoduje“. Byl veliký 10,5 x 6 metrů, postavený z plechových barelů a nesl ocelový stěžeň vysoký jedenáct metrů. Měl s sebou tři plachty, tranzistorové rádio, vysílačku, která nefungovala stejně jako na Sedmi sestrách, pušku, dalekohled a dvě kočky. Aussie a Kiki. S nimi vyplul z peruánského Callo 5. července 1963 a před sebou měl 15 000 námořních mil dlouhou plavbu.
Všechno probíhalo podle plánu. Na samotu byl Willis už dobře připravený. Do svého deníku si napsal:
„Člověk, který je sám, nesmí nechat mozek odpočívat, nechce-li být bezmocný ve chvílích, které vyžadují rychlé rozhodování…“
Počasí mu skutečně přálo, ale jen jeden měsíc. Pak Willis vplul do úseku mezi Galapágami a Markézami, mezi námořníky známého jako „koňské délky“, které je pověstné častým bezvětřím. Každý jachtař ví, co znamená, když se na moři bezmocně houpe, hledí na zplihlé plachty a unuděně hraje kostky. Bezvětří bylo odjakživa postrachem námořníků na všech plachetních lodích. Jak napsal Willis do deníku: „Bezvětří totiž skřípe mezi zuby, zažírá se do kůže a jitří nervy…“. Po celou plavbu ho však pronásledovala ještě jedna nepříjemná věc. Nebylo to ani jídlo ani mořská voda, ale kormidlo. Neustále se zasekávalo a Willis musel často do moře a opravovat ho. Aby nebyl sežrán žraloky, kteří neustále kroužili kolem voru, potápěl se ve speciálním koši, ale ten jednou odneslo rozbouřené moře. Proti žralokům však našel jinou obranu. Zastřelil jednoho a krvácejícího ho nechal přivázaného na dlouhém lanu za vorem. Když to ostatní žraloci uviděli, strachy prý odpluli. Tady bych si neodpustil jednu poznámku. Nezkoušejte to. Viděl jsem žraloky, co strach neměli (poznámka autora).
Nakonec ho nemoc znovu překvapila. Ze zálohy ho tentokrát přepadla kýla. Když trpícímu Willisovi nepomáhalo ani morfium, musel přistát na Plaveckých ostrovech a odletět do New Yorku, kde ho operovali. Po návratu pokračoval bez problémů v plavbě dlouhé 2400 námořních mil a 9. září 1964 přistál v Austrálii u Tulle Beach, asi 1700 kilometrů severně od Brisbane.

Potřetí na moře

Willis, který měl už na krku sedm křížků se cítil se velmi zdráv, na tiskové konferenci v New Yorku v roce 1965 prohlásil, že v osmdesáti vypluje znovu na Tichý oceán, ale tentokrát se svou ženou. Prý ho už nechce pustit samotného. Jenže do roku 1973, kdy měl mít 80 let, bylo ještě daleko, svoji jedinou knihu už napsal, a tak se stalo, že jakýsi neodbytný duch mu nedal spát a táhl ho zpátky na moře. Rozhodl se, že dřív než popluje Pacifikem, přepluje ještě Atlantik z amerického Rhode Islandu do anglického Plymounthu na malém plachetním člunu. Předpokládal, že plavbu zvládne za 60–70 dní. Ostrý start sice odložil kvůli nové operaci kýly, ale za několik týdnů znovu plul po moři, tentokrát na západ, směrem k Anglii. Koncem července byla malá plachetnice nedaleko Irska, kde ho sledovala posádka sovětské rybářské lodi. Bohužel, Willisovo plavidlo se bezmocně houpalo na vodě a bylo prázdné. Po starci s duší mladíka se někde v Atlantiku navždy zavřelo moře. Zůstaly jen dohady, pár novinových článků a jedna kniha, ve které dokázal, že při uskutečňování snů věk nerozhoduje. Tehdy sedmdesátiletý Williams Willis v ní napsal:
„Na oceánu jsem našel podivuhodný klid a mír. Člověka se tam zmocní prostor, vesmír. Ocitá se tváří v tvář svému Stvořiteli… Lidský duch je očištěn, malicherné věci pozbývají význam a kolem lidské bytosti je pouze nekonečnost. Tehdy si člověk uvědomuje, jak je vlastně malý a slabý… A přece se musí dnem i nocí spoléhat jen na vlastní síly a schopnosti…“

Autor: © archiv autora

Autor: © archiv autora

Autor: © archiv autora

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.88

Anketní otázka