Pobyt v horách, zvláště ve vyšších nadmořských výškách, vyžaduje od organismu značnou dávku energie. Udržet výkon organismu na snesitelné hranici je předpokladem pro každý dlouhodobý výkon. Jaký vliv mají naše stravovací návyky na tuto potřebu? Jak souvisí výška s kanibalismem? Dá se vyhnout matabolickému stresu?

 Drž se svého tempa

Uvolňování energie v průběhu výkonu je poměrně složitá záležitost. Na počátku výkonu organismus spotřebovává volné cukry obsažené v krvi. Jejich množství je však velmi malé a během několika minut jsou všechny vyčerpány. Zároveň je nastartován rozklad glykogenu a tuků. Pokud organismus udržuje výkonnost na určité – pro něj „snesitelné“ – hranici (aerobní metabolismus), probíhá dokonalé spalování a v těle se nehromadí odpadní látky. Pokud organismus překročí „snesitelnou“ hranici (aerobní práh), dostane se do fáze nedokonalého spalování (anaerobní metabolismus) a v těle se hromadí odpadní látky (kyselina mléčná – laktát, …). Ty pak urychlují nástup únavy. Hranice mezi dokonalým a nedokonalým spalováním (aerobní práh) je určena tepovou frekvencí. Pohybuje se přibližně na 70–80 % výkonnosti organismu. Tuto hranici lze ovlivnit tréninkem. Dostáváme-li se již při nízkých hladinách tepové frekvence do nedokonalého spalování, náš výkon je malý a brzo se unavíme. Posuneme-li tréninkem nástup nedokonalého spalování k vyšším tepovým frekvencím, oddálíme nástup únavy. Aerobní práh je vysoce individuální a v praxi to znamená, že se při fyzickém výkonu má každý řídit svým tempem a nepřebírat tempo ostatních.

Nevýhoda vegetariánů

 Energie pro dlouhodobé výkony je v lidském organismu hrazena převážně z tuků. Tuky ve svých vazbách ukrývají více energie než sacharidy a energetický metabolismus je proto výhodnější. Trénovanost organismu z hlediska výdeje energie spočívá ve schopnosti efektivněji zapojit metabolismus tuků (beta oxidaci) do řetězce reakcí vedoucích k uvolnění navázané energie v potravě a zásobních látkách, a tím k delšímu a kvalitnějšímu výkonu. Z tohoto hlediska se může jevit jako nevýhodný vegetariánský způsob stravování, neboť strava je zaměřena na větší přísun cukrů a naopak snížení tuků. Pravda a praxe je však poněkud jiná. Organismus vegetariánů se během určité doby bez masa dokáže „přestavět“. Změní strukturu enzymů ve střevech a pozmění i kaskádu reakcí vedoucích k uvolňování energie. Znamená to, že výkonnost vegetariánů není nižší, ale ani vyšší než u normálních jedlíků.

Když tělo požírá samo sebe

Náročné vysokohorské treky vyžadují vytrvalost. Horolezectví (nemám momentálně na mysli sportovní lezení po skalách) je sport extrémně vytrvalostní. Specifické jsou obě záležitosti jednou věcí. A to tím, že k obrovskému fyzickému vypětí zde přistupuje nezanedbatelný stres. Jak psychický, tak také stres z vyšší nadmořské výšky. Nástup psychického stresu lze částečně ovlivnit zkušeností a tréninkem. Stres organismu z nedostatku kyslíku a poklesu tlaku vzduchu je individuální, vůlí neovlivnitelný a vyžaduje adaptaci. Trénink a způsob stravování dokáže jen organismu ulehčit cestu, jak na tento stres odpovědět. Vystupňováním stresu se člověk dostává až do stavu, kterým je pak horská nemoc neboli nemoc z výšky. Organismus reaguje na stres vyplavením hormonů takzvané stresové linie (glukokortikoidy, mineralokortikoidy, katecholaminy), které mimo jiných věcí ovlivňují i metabolismus. Protože cukry jsou látky pro rychlý zdroj energie, obrací se stresová odpověď právě na ně. Jestliže dojde k vyčerpání zásob cukrů, startuje se kaskáda reakcí, které mají za úkol vytvořit z jiných látek cukry (glukoneogeneza). Tělo se tak snaží mít po ruce stále zásobu zdrojů energie pro rychlou spotřebu. Tento fakt mají na svědomí taktéž hormony stresové linie. V tomto případě, a vždy při dlouhodobém pobytu ve výšce nad 5000 m n.m. dochází k tzv. autokanibalismu. Organismus kromě cukrů a tuků začíná energeticky využívat také bílkoviny vlastních tkání za účelem získání energie. Obnova bílkovinné tkáně je metabolicky velmi náročný proces, který netrvá dny, ale týdny. Tento postup nelze ničím zastavit. Ani vysoko sacharidovou ani žádnou jinou dietou. Jediným možným řešením je sestup do nižších výšek a přibrždění stresu. Bylo provedeno mnoho výzkumů na téma, jestli lze ovlivnit nástup horské nemoci skladbou jídelníčku. Odpověď zní ne, nelze. Jediné co bylo prokázáno je možnost zlehčit její průběh a snížit vážnost jejích následků. Tento stav ale vyžaduje naprosto bezchybně metabolicky fungující a tréninkem připravený organismus.

Trvalý příjem energie během výkonu ve formě cukrů ( v malých dávkách a stále během výkonu - např. po půlhodinách nebo vždy při odpočinku) je tedy nejúčinnějším mechanismem šetření bílkovinné hmoty. Neznamená to ale v žádném případě, že by se horolezci měli pro výstup do vyšších výšek stát vegetariány ! Není ale na škodu, když vedle obvyklého přísunu tuků zvýší příjem cukrů jak po určitou dobu před výkonem, tak v průběhu výkonu. Doplňování „cukrové“ energie během výkonu je životně nutné. Alkohol a špek, jak je používali staří tatranští horolezci, mají sice vysoký obsah energie, vzhledem ke komplikovanému metabolismu jsou však jako zdroj během výkonu krajně nevhodné. Zároveň upozorňuji na riziko vyčerpání energetických rezerv během sestupu. I zde je třeba energii stejným způsobem trvale doplňovat.

Pohled na způsob stravování není jednoduchý. Závěr by měl být takový, že ideální způsob je někde na půli cesty od čistého masožroutství k vegetariánství. Lidský organismus je úžasně přizpůsobivý a nedělá mu problémy vyjít s tím co mu dáme. Jedinou chybou, která by mohla mít i katastrofální následky, je zásadní změna jídelníčku před plánovaným výkonem. To pak vede k poklesu výkonnosti, což by se v horách mohlo stát osudné. Každý by si měl najít to, co vyhovuje právě jemu.

Vegetarián verzus bezmasožrout

 

Pozn: Článek se neklade si za cíl podat vyčerpávající odpověď na tento složitý problém.