Pozval mě tuhle jeden člověk na sedánek spolu s dalšími šesti lidmi. Tématem večera mělo být, čistě pro zábavu, vytvoření seznamu sedmi „nových“ divů světa. V první chvíli jsem si vůbec nedokázala všech sedm stávajících divů vybavit, ve druhé chvíli jsem pojala podezření, že vlastně můj mozek není schopen pojem „div“ přesně definovat. Úžasný, zázračný, překvapující?…na mysl mi přišlo mnoho přívlastků. Aniž bych chtěla zastřít svoji mentální indispozici, pozvání jsem odmítla. V hlavě mi však tato záležitost vrtala ještě týden.

Kdo vlastně určil, co bude to nej na planetě, která je sama o sobě výjimečně pozoruhodná už tím, že je jedinou v galaxii Mléčné dráhy – jedné z milionů –, na níž je život? Byl to helénistický spisovatel Filón Byzantský (2. sto. př. n. l.) a pro váš klid, jednalo se výhradně o stavitelské mistrovství starověku a soustředěné jen na oblast Středomoří.

Je však vůbec možné vybrat z tolika rozdílností a zajímavostí na Zemi jenom sedm podivuhodných věcí? Zdá se, že veškerý předpoklad pro div mizí v okamžiku, kdy nad věcí začneme rozumovat.

Vezměme třeba člověka. Z hlediska evoluce by mohl být vrcholem vývojového stupně, což je s trochou zdravé skepse podivuhodné. Ale podíváme-li se na to jinak, může být zrovna tak čtyřnožcem žebrajícím na zadních, což už nám připadá méně zajímavé, někomu snad i úražející. I židle se čtyřmi nohami by mohla být podivuhodým strojem, podíváme-li se na ni jako na stroj pro mrzáka, který má jen dvě. To je pravda, trochu tvrdé, ale řekněte sami – není podivuhodné jak lehce se dá měnit význam všeho?

Každý, kdo má jen špetku fantazie, musí myšlenku na něco tak pošetilého, jako je definice podivuhodnosti, zavrhnout. To, co zůstává rozumné, nemůže být patrně zcela hodno onoho podivu, o kterém je tu řeč.

Obecně panuje zajímavý názor. Že kouzlo a hodnota přírody je v její kráse. Ale není to trochu málo? Přírodě na našich definicích a intelektuálních měřítkách pramálo záleží. Klidně se hašteří zničujícími bouřemi, bez okolků svlékne stromy donaha, někdy až skoro s radostí křivý svůj úsměv do podoby přímo ošklivé. Ale nemůžeme jenom proto říci apriori, že je příroda nevzhledná zákeřná potvora. Ať nás dusí sebevíc (patrně ne o nic víc než my ji), přesto se jí budeme obdivovat. Nejenom kráse, prostě přírodě jako fenoménu. Vyčlenit z ní cokoliv jako hodnotnější mi připadá skoro trestuhodné.

Je nanejvýš pravděpodobné, že až doputuji k nějakému tomu světově „uznanému“ divu, že jej náležitě ocením, neb patrně na něm něco bude. Ale ať je mi prosím ponechána svoboda vůle sednout si na zadek i před záležitostmi méně udivujícími, možná až divnými a docela jistě takovými, kteéá – seč nejsou na „seznamu“ –, zůstává nad nimi rozum stát.

Onen živoucí organismus, naše vlastní planeta, zachovávající si závislost všeho na všem, je nejpodivnější z míst, kde se můžeme naučit všechno o světě a všechno na světě.

A protože je člověk kódován pro jedno překvapení za druhým, má netušené možnosti. Ne, že by zvířata byla v něčem horší než my lidé. Ale předpokládám, že žádné z nich nepracuje s představivostí tak obratně jako člověk.

Lidský mozek (nebo mysl?) umí fungovat „mimo program“ bez ohledu na úroveň gramotnosti. To je – obecně vzato – dar jako hrom.

Vytvořit tedy něco zcela nového, nějaký ten nový, vlastní div, nemusí být zase tak složité. Někdy stačí nově uspořádat staré věci.  

Foto: Indiánská rezervace Havasu

Červená půda arizonské pouště a tyrkysová voda jsou směsí kontrastní krásy. Za svoji barvu vděčí vodopády vysoké úrovni uhličitanu vápenatého ve vodě. Barva je v řeči indiánů označena jako "Havasupa i", což znamená "lidé modro-zelené vody. Výživná dvoudenní túra s tábořením u vodopádů přímo v rezervaci je jedním z deseti divů na výpravě našeho klubu v roce 2014. Chce se někdo přidat? outdoorguide@outdoorguide.cz