Vaše reklama

Teplota a výška

05.01.2010 - 22:04   |   Redakce: Dana Jakoubková

Pobyt ve velehorských výškách nelze jednoduše degradovat na prosté zeměpisné umístění pohoří. Teplota totiž ubývá i poledne, na jaře a v létě.

Většina dějů důležitá z hlediska počasí se odehrává v nejnižší vrstvě atmosféry, takzvané troposféře. Ta začíná u hladiny moře a končí mezi osmi a osmnácti tisíci metry nadmořské výšky. Zde dochází ke vzniku mraků, srážek, bouřek a barometrických poruch. Jejím rázovitým rysem je pak ubývání teploty se stoupající výškou, zvláště v poledne, na jaře a v létě. Pobyt ve velehorských výškách proto nelze jednoduše degradovat jenom na prosté zeměpisné umístění pohoří. Při plánování túr, volbě výstroje či místa noclehu je třeba zohlednit i další, ne až tak známá fakta.
 
Vybavení
Každý ví, že s náhlou změnou počasí je v horách třeba počítat vždy. Tomu přizpůsobujeme i naši základní výstroj. Při jejím dolaďování si potom na základě zeměpisné lokalizace a propočtu tepelného rozdílu snáze odpovíme na otázky typu: jaké spodní prádlo použiji, kolik mezivrstev si zabalit, který materiál bude vhodnější a podobně. Tímto způsobem můžeme regulovat potřebné vybavení tak, abychom ho neměli ani málo ani moc. Nebo jinak, abychom měli vše, co budeme potřebovat, a nevláčeli se s tím, co nevyužijeme.
 
Slunce vlastně nehřeje
Při túrách se pohybujeme po zemském povrchu – tedy v troposféře, pro níž byla stanovena v závislosti na zeměpisné poloze horní hranice mezi osmi a osmnácti tisíci metry. Ubývání teploty s výškou leckdo může považovat za nepochopitelné – vždyť přece tímto směrem vzrůstá intenzita slunečního záření. Pravda je ale taková, že pramálo záleží na procházejícím záření. Důležité je, kolik z něj atmosféra pohltí, jinými slovy, kolik přemění v tepelnou energii. Zářivá sluneční energie proniká atmosférou celkem lehce, avšak zemské teplo je v ní silně zadržováno. Proto se spodní vrstva – troposféra – neohřívá přímo od slunce, ale hlavně zpětně od zemského povrchu, a čím dále od země, tím je teplota nižší. Ubývání teploty s výškou je tedy důsledek promíchávání vzduchových vrstev.
 
„Průměrné teplota klesá se stoupající výškou o 0,65 °C na každých 100 metrů výšky.“
 
Teplota ovšem neubývá do nekonečna, ale děj ustane na hranici troposféry a následující vrstvy – stratosféry. Ve vyšší vrstvě stratosféry (teplota mínus 50 až 80 °C) je již počasí stálé, bez mraků a s pouze horizontálním větrem, což můžete pozorovat třeba když se letadlo ustálí na letové hladině, nejčastěji jedenácti kilometrů výšky.
Hranice mezi těmito dvěma sférami je na rovníku ve výšce 16 – 18 kilometrů (v této rovníkové výšce je současně i nejnižší teplota na světě), na pólech se pak hranice pohybuje průměrně ve výši devíti kilometrů a v našich zeměpisných šířkách je to kolem 11 až 12 kilometrů. Nízká teplota v rovníkové stratosféře může opět vypadat podezřele, ale je to dáno faktem, že je zde vrstva troposféry nejsilnější, úbytek tepla je tedy nejvyšší. Na pólech je tomu opačně.
 
Jedno s druhým
V ročním průměru (výkyv mezi nejchladnějším a nejteplejším měsícem) ubývá teploty stejnoměrně a to 0,5 až 0,6 °C na každých sto metrů výšky (1 °C na 170 m). Tak je tomu všude na světě a zeměpisná šířka není sama o sobě rozhodující. Průměrné hodnoty však dávají jen klamný obraz tepelných poměrů. Přičíst musíme mnohem podstatněji se uplatňující topografické poměry, kdy je třeba odlišovat podnebí horských planin od vrcholového nebo údolního, a denní teplotní výkyv (mnohem vyšší než roční), které spolu dávají typický podnební ráz – nenajdeme velehorské alpské podnebí ve Skandinávii, nebo skandinávské v tropech. Denní teplotní výkyv se zvětšuje směrem k rovníku (tímto směrem roste výška vrcholení slunce i délka noci), tedy ubývá s rostoucí zeměpisnou šířkou.
 
Tropy
Značný vliv na teplotní gradient má i množství par obsažených ve vzduchu, proto jsou třeba v tropech patrné odchylky od uvedeného ročního průměru. Tam, kde je léto vlhčí než zima, bychom měli počítat s mnohem větším úbytkem tepla při výstupu a zároveň s jinými požadavky na materiál oblečení. Obrovské denní tepelné výkyvy dávají tropickému horskému podnebí podstatně odlišný ráz. Na vysokých planinách horských tropů (např.Bolivie) se vzduch přes den ohřeje na 30 °C, aby se po západu slunce prudce ochladil, a noční vyzařování způsobí mráz i pod –10 °C. Horské potoky zde vydrží zamrzlé až pomalu do oběda, a kolem druhé odpoledne se opět smažíte na slunci. Zde je největší denní teplotní výkyv na světě. V horských tropických masivech vás zase potrápí vysoká vlhkost vzduchu. 
 
Náhorní planiny
Jiná situace nastává na rozsáhlých náhorních plošinách, jsou-li obklíčeny horskou obručí. Zde zaznamenáváme v souvislosti s výškou stejně malý úbytek teploty jak v létě, tak v zimě. Zde může přes den teplota dosáhnout až nečekaných hodnot, které bychom v dané výšce normálně nečekali. Nejvýrazněji se tento jev projevuje v horách východní Asie, kde je vyšší průměrný počet dnů s jasným bezvětrným počasím. Dále na sušší závětrné straně pohoří ubývá teplo rychleji než na straně návětrné.
 
Denní doba
Samozřejmě má na teplotu vliv i denní doba. Ve dne se vzduchové vrstvy promíchávají více a teplota klesá se stoupající výškou rychleji, v noci je tomu za stávajícího počasí naopak. Dopoledne jsou horské vrcholy chladnější, odpoledne o něco teplejší než ovzduší v téže výšce. Poměrně rychle ubývá teploty v pohořích izolovaných, zvedajících se z okolní nížiny (např. Kilimandžáro). Pomaleji se ochlazuje zase v plošně velkých a uzavřených horských masivech, které přes den akumulují větší množství tepla později uvolňované do ovzduší. V důsledku toho se zde zvyšuje i hranice vegetační a kulturní, a rovněž sněžná čára, čehož příkladem může být centrální alpský hřeben, kde jsou ony hranice výše než v sousední Juře, nebo Západní Beskydy a Vysoké Tatry. V porovnání rakouského Sonnblicku (3106 m), Pikes Peaku (4308 m) ve Skalistých horách a Uperniviku v Grónsku je v lednu Gronsko nejchladnější zatímco v srpnu nejteplejší.
 
Teplo a aklimatizace
Jednotlivá velehorská podnebí se tedy od sebe liší a nelze jednoduše říci: na rovníku je ve 2500 metrech tepleji, než ve stejné výšce středoevropského pohoří. Při odhadu teploty je třeba zohlednit průměrnou teplotu zeměpisné šířky, nadmořskou výšku, charakter horstva a teplotní výkyv současně.
Kromě značného vlivu na velehorský reliéf (atypické zvětrávání) má vysoké kolísání teploty negativní vliv i na vaši aklimatizaci (může trvat déle), což je při časovém plánování túry opět třeba vzít v potaz.
Tepelný výkyv jako důsledek intenzity přímého slunečního záření má velký význam pro náš tepelný pocit, který zaleží na stupni ochlazování našeho těla. Je-li teplo a sucho, cítíme se mnohem lépe nežli za vlhka. Pocit příjemného tepla tak pociťujeme i uprostřed zasněžené zimy při –mínus 11 °C za předpokladu, že je slunečno. Naopak v případě „nevlídného“ počasí na horských hřebenech a v průsmycích jsou i v létě kladeny na organismus nesmírné tepelné požadavky, kdy i při teplotě nad nulou snadno dojde k vyčerpání, podchlazení až zmrznutí.
 
Výjimka z pravidla
Bylo řečeno, že teplota se snižuje se stoupající výškou. Jako asi každé pravidlo, má ale i toto výjimku, a tou je teplotní inverze, kdy je rozdíl kolísání teploty nejmenší – teplota se snižuje s narůstající výškou nejpomaleji !
Je-li jasná a bezvětrná noc, dochází k velmi silnému vyzařování tepla ze zemského povrchu. Teplo stoupá vzhůru a těžký chladný vzduch zůstává ležet při povrchu v údolích a horských pánvích, kde vytváří jakási jezera. Nastává obrácené teplotní vrstvení – výše zmíněná tepelná inverze, častěji patrná právě na podzim a v zimě. Tehdy se ostrovy horských štítů koupají ve slunečním jasu, ale jejich paty jsou utopeny v mlze zahalující doliny. Proto je v zimě v horách nejmenší výškový teplotní gradient. Za ideálních povětrnostních podmínek lze tedy říci, že horské klima je teplejší v zimě a údolní zase v létě.
Příkladem může být hora Schafberg v rakouských Korutanech, kde se říká:
 
Vystoupíme-li v zimě o jedno poschodí, je tepleji o jeden kabát.
 
Když je totiž v údolí velký mráz, je na jeho vrcholu kolem nuly. Ale i u nás se tato výjimka uplatňuje třeba na vrcholu Kleti, kde bylo naměřeno v hluboké zimě o sedm stupňů tepleji než na úrovni Českého Krumlova. Ve Vysokých Tatrách je rozdíl teploty na Štrbském plese a v Liptovském Hrádku až 10 stupňů, v Nízkých Tatrách bylo na Ďumbieru naměřen ještě o dva stupně větší.
V Alpách je tomu tak ve všech uzavřených údolích, z nichž nemůže chladný vzduch odtékat, kde se lidská sídla přesunula z dolin na úbočí svahů.
Vhodně zvolené výstroji tedy předchází zjištění potřebného množství informací vztahující se k dané lokalitě. Zatímco na Mont Blanku využijete za určitých okolností vlastností svrchní bundy s membránou beze zbytku, v horském mlžném lese peruánských And, byť v obdobné výšce, bude zbytečnou zátěží. A stejné je to s větruodolnými materiály či vrstvami pro zvýšení tepelného komfortu, spodním prádlem a dokonce i s botami. 
Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.88

Anketní otázka