Vaše reklama

Solihory, solipády a sůlovce - vzácný geologický fenomén

28.01.2010 - 03:03   |   Redakce: Michal Filippi, Geologický ústav AV ČR

Slaná mozaika Autor: © Expedice Namak

Kdyby vám někdo řekl, že existují na světě místa, kde na jedné hoře najdete ledovce, jeskyně s krápníky, potoky s vodopády a jezírky, kde se během průzkumu budete smažit ve 40 stupních Celsia a kde se vám v noci budou kolem stanu producírovat pavouci, štíři a hadi, asi byste ho zařadili do kategorie baron Prášil. Ale taková místa existují. Říká se jim solné pně a leží v jihozápadním Íránu.

 

Jedno z nejzajímavějších se jmenuje Kuh-e Namak, což v překladu znamená prostě a jednoduše: Solná hora.

Kras nemusí být jen ve vápenci
Solný kras (kras = území, kde dochází k rozpouštění hornin a ke vzniku krasových jevů – kaňonů, jeskyní atd.) je unikátní, ale přitom veřejnosti dosti málo známý geologický fenomén. Důvod je pragmatický – oblastí solného krasu je na světě jako šafránu a o tom málu lze najít informace pouze na regionální úrovni (Rusko, Rumunsko…). Časopis Outdoor již informoval o objevování a průzkumu podzemí v solném krasu, konkrétně o průzkumu jeskyně Tří naháčů v Íránu. Proč se ale nepodívat také na povrch solného krasu? Vždyť taková krajina se hned tak někde nevidí.
Na území Íránu se vyskytuje okolo dvou set lokalit, kde horninová sůl vystupuje na zemský povrch a vytváří útvary nazývané geology solné pně nebo též diapiry. Tyto hory a malá pohoří nejsou plošně příliš rozsáhlá, ale vytvářejí morfologicky divoká a mnohdy špatně průchodná území. To, jak solné hory vypadají, závisí především na jejich geologické a geografické pozici a také na geologickém vývoji. Neboli jinak vypadají solné hory, které tvoří ostrovy v suchém Perském zálivu, a jinak hory, které se tyčí mezi vápencovými masivy západního Zagrosu o několik set kilometrů severněji. Jednou z  nejzajímavějších solných hor je Kuh-e Namak, která se tyčí do výšky přes 1000 metrů nad okolní terén a nachází se asi 100 kilometrů jižně od města Búšeru, známého z našich médií díky výstavbě jaderné elektrárny. Tato hora je jedna z nejvyšších „solihor“ světa a podle výzkumů vědců se také stále relativně rychle pohybuje, respektive vystupuje z podzemí.
Barevná hýbající se hora
Horninová sůl, která je hlavní složkou masivu solné hory, není zcela čistá. Obsahuje množství dalších horninových a minerálních příměsí, jako je písek, vulkanické horniny, karbonáty, hematit a jiné. Během výstupu soli z hloubky se tyto horniny rozmělní a rozetřou do vrstev, takže pak na solných odkryvech sledujeme nejrůznější barvy střídající se v jemných pásech. Důsledkem znečištění soli je také to, že když na solnou horu prší a sůl se rozpouští, zůstávají na některých místech vrstvy „vymytých“ nerozpustných hornin. Množství a složení tohoto pokryvu, nazývaného někdy jako horninová čepice, pak dává krajině každé solné hory specifický ráz. Horninová čepice je také důvodem, proč na některých solných pních rostou rostliny a proč je terén někde mírně zvlněný a připomíná docela příjemnou, životem prostoupenou krajinu. To ovšem není příklad Kuh-e Namaka.     
Sůl tvořící tuto horu je totiž relativně čistá, takže její povrch není příliš zakryt nerozpustným zbytkem a je vydán všanc klimatickým vlivům. Na většině plochy hory je sůl zcela odkrytá a dešťová voda si z ní modeluje útvary jako vystřižené z učebnic geologie. Každý cestovatel asi zná vápencový kras s jeskyněmi a dalšími projevy rozpouštění. Tak to, co je vidět při rozpouštění vápence nezřetelně nebo docela dobře, je na Kuh-e Namaku vidět naprosto dokonale. Zkrátka krajina Kuh-e Namaku vypadá syrově, čerstvě, jakoby (a vlastně nejen jakoby) je to dílo nedodělané, které se právě vytváří. Každá srážka vyhloubí pár milimetrů, odkryje a přenese nějaké množství štěrku a kamenů, zařízne další rýhu...
Při prvním pohledu je Kuh-e Namak taková mohutná kupa soli, deroucí se z vápencového masivu a přelévající se v několika splazech do okolí místa „vyhřeznutí“. Tyto splazy jsou z hlediska morfologie a fungování srovnatelné s vysokohorskými ledovci. Proto se také v anglicky psané literatuře vžil název salt glaciar (solný ledovec). Pro nás je možná tento název trochu protimluvný, takže někteří geologové hlasují spíše za zavedení nového termínu sůlovec. Pod pojmem sůlovec si ale zase nikdo nedokáže představit nic konkrétnějšího, takže se zatím stále používá název přejatý z angličtiny. Mimochodem na fotografii solného ledovce jsou pro představu jeho rozměrů tři lidé, najdete je?  
Solné ledovce, nebo chcete-li sůlovce, se klasickým ledovým splazům nejen podobají, ale podobně se i chovají. To znamená, že „tečou“ po svahu dolů, někdy na sobě nesou morénu, mají podzemní odvodnění systémem puklin a podzemních kanálů, svým pohybem obrušují skalní podloží a konečně na některých místech také ubývají. Důvodem mizení sůlovců mohou být následující dva faktory. Buď solná hora již neroste tak rychle jako v minulosti, to jest, nahoře nepřibývá další hmota a déšť (rozpouštění) vítězí nad přibýváním soli. Nebo jen prostě je více srážek než v dobách dřívějších a hora, přestože roste, je regulována srážkami, takže se nezvětšuje. Dobře znatelnými stopami po rozpouštění sůlovců v předpolí hory jsou odkryté ohlazené vápencové skály, místy pokryté bludnými balvany, a také nesmyslně začínající kaňony bez potoků – bývalé ponory do sůlovce, respektive trasy dřívějšího podpovrchového odvodnění.
Bez vody ani ránu
Jedním z nejčastějších a nejzajímavějších projevů rozpouštění soli jsou dokonalé škrapy, neboli různě hluboké a dlouhé žlábky v hornině s velmi ostrými hřbety. Jejich tvar a velikost závisí na sklonu terénu, na množství nerozpustných příměsí v soli a na dalších faktorech, proto jsou škrapy na různých místech různě barevné a tvarované. Tento fotogenický geomorfologický projev rozpouštění horniny má ovšem značně destruktivní účinek na veškeré vybavení. Při každém prudším našlápnutí či zaškobrtnutí se ostré „mečíky“ škrapů zařezávají do podrážek pohorek a v úzkých kaňonech zase hrozí rozedření batohů a oblečení o stěny. Na druhé straně je ovšem pravda, že se po škrapech velice dobře stoupá do velmi příkrých svahů a boty na nich drží i tam, kde by se už člověk na jiné hornině jistil lanem. Dalším typickým projevem povrchové morfologie této hory jsou špičaté skalní věže a jehly, které na mnoha místech trčí k nebi jako ruiny staveb nějaké mimozemské civilizace.
Dešťová voda je pro solnou horu nejzásadnějším nástrojem pro tvorbu jejího reliéfu. Srážková voda rozpouští sůl a vytváří škrapy, vymývá a následně transportuje nerozpustné horniny, a když se přesytí solí, začnou z ní po odeznění dešťové srážky krystalizovat bělostné solné krusty. Ty pokrývají všechno, s čím přijde slaná voda do styku – svahy hory, stěny kaňonů v soli i v ostatních horninách a následně i dna příležitostných potoků v okolní krajině, a to až do vzdálenosti prvních kilometrů od solné hory. Nádherné jsou například „solipády“ na vápencových skalních stupních v těsné blízkosti solné hory.
S vodou na soli to ale není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Přemýšlivým jedincům totiž asi vyvstane na mysli otázka: „Jak to, že se ta hora nerozpustí?“ Anebo alespoň: „Jak to, že ta hora není celá provrtaná jeskyněmi, když je sůl tak rozpustná hornina?“ O vlivu přibývání soli díky výstupu pně jsem se již zmínil, ale stačí to? Navíc skutečnost, že na vrcholu a svazích hory nenajdeme žádnou jeskyni, ale naopak jen povrchová koryta a kaňony, kterými voda opouští solný masiv, je také velmi podivná. Vysvětlení ale není zas až tak nečekané. Když totiž dešťová voda naprší na sůl a chvíli po ní teče, sice ji rozpouští, ale zanedlouho se solí nasytí. Tím vznikne vysoce koncentrovaná solanka, a ta už rozpouštět nedokáže. Proto pak voda/solanka teče po soli, aniž by ji rozpouštěla, a nemá ani šanci vytvářet jeskyně a odtéká po povrchu. Početná jezírka namodralé vody, která jako by lákala k napití nebo alespoň k vykoupání, nás během průzkumu hory nechávala klidnými, neboť chodit po vykoupání a uschnutí s tisíci miniaturními krystalky soli na těle, se nikomu nechtělo. 
Jak dostat sladkou vodu do solného podzemí?
Jak jsem sliboval v úvodu, jeskyně na hoře Kuh-e Namak přeci jen také jsou. Jen ne přímo na hlavní kopuli, kde sůl „roste ze země“, ale na okrajích hory – na solných ledovcích. A to především v místech, kde z nich trčí podložní horniny – jakési obdoby klasických ledovcových nunataků (osamělé ostrůvky v ledu). Aby totiž na solném pni vznikla jeskyně, je potřeba mnoho sladké vody, a to ve vydatném přítoku koncentrovaném do jednoho místa. Jak ale dostat na sůl potok sladké vody? Jednou z možností je právě plošně dostatečně rozsáhlý výskyt nesolných hornin, když na ně naprší, tekoucí voda se nezasolí, ale vytvoří potok sladké vody, který když pak hupne do soli, vykouzlí jeskyni. Specifikem takových jeskyní je to, že voda se po čase prohlodá solí až na skalní (většinou vápencový) podklad a pokračuje v erozi. Tím vznikají jeskyně, které mají strop a část stěn v soli, ale dno je ve vápenci. Proto také v místech, odkud sůl již ustoupila, můžeme někdy sledovat kaňony ve vápenci, které nemají zjevný přítok a jsou tam jakoby omylem. Jeskyně v solných ledovcích nebývají příliš dlouhé, ale jsou krásné. Ze stropu visí bílé solné krápníky až několik metrů dlouhé, na stěnách je odkrytá páskovaná sůl, někdy pestře zabarvená, a ve dně jsou místy vymleté erozní hrnce s jezírky lemovanými čistě bílými krustami a s velkými krystaly soli ve vodě. Navíc dynamika vývoje horského solného krasu je hodně rychlá, takže během několika málo let se výzdoba viditelně mění. Krápníky někde přirostou až o desítky centimetrů, jinde se naopak svojí vahou ulomí a na jejich místě začnou růst jiné, nové. Také rozsah a tloušťka krust na zemi se značně mění podle toho, jak dlouho uběhlo od poslední srážky.
Na soli to žije 
Výstup na solnou horu Kuh-e Namak, respektive její průzkum může být zajímavý také z biologického hlediska. Rostlin je na povrchu solné hory málo, proto také krajina působí poněkud mrtvě. Ale to je jen zdání. V jeskyních se to místy hemží netopýry a je tu i spousta hmyzu. Jednak takzvaných koprofágů a saprofágů, kteří hodují na netopýřích výkalech či vůbec na odumřelém organickém materiálu, ale i takových, kteří se zde pouze ukrývají před výhní panující venku. Na povrchu pak nalezneme další zajímavé zástupce hmyzu a také různé členovce – především pavouky, solifugy, stonožky nebo štíry. Relativně běžní jsou zde také plazi zastoupení několika druhy ještěrek, gekonů, hadů, a to včetně těch jedovatých. Zkrátka člověk si při „solném alpinismu“ užije nejen sportovního výkonu, zážitků z velmi exotické krajiny, ale i setkání s pozoruhodnými živými tvory.  
 
Poznámka: Výzkum solného krasu byl podpořen grantem GAAV č. KJB301110501. Soustavnému výzkumu solného krasu v Íránu se věnují geologové, speleologové a zájemci o outdoorové aktivity sdružení v Projektu NAMAK (namak v jazyce Farsi znamená sůl). Nejvýraznějšími výsledky několika expedic jsou objevy a dokumentace 2. a 5. nejdelší jeskyně v soli na světě – Jeskyně Tří Naháčů a jeskyně Ghar-e Damesku– ,dále lokalizace dalších asi dvaceti jeskyní a sběr unikátních geologických dat.

Slaná mozaika Autor: © Expedice Namak

Hora soli model Autor: © Expedice Namak

Solipád Autor: © Expedice Namak

Výzdoba jeskyní uvnitř slané hory Autor: © Expedice Namak

Morfologie solného pohoří Autor: © Expedice Namak

Solné škrapy Autor: © Expedice Namak

Sůl ostrá jako nůž Autor: © Expedice Namak

Leotkruhy v soli Autor: © Expedice Namak

Sůl ostrá jako žiletky Autor: © Expedice Namak

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.87

Anketní otázka