„Támhle jsou!“ Katamarán už něco přes hodinu pročesává záliv mezi setúbalským přístavem a protějším poloostrovem Tróia. Zahlédnout delfíny se po celou dobu snažily asi tři desítky návštěvníků na palubě, oči průvodce jsou ale přece jen zkušenější. Stáčíme směr ke vzdálenému pohybu na hladině a velmi pomalu se k delfínům přibližujeme. Čím jsou blíž, tím se zvyšuje nadšení posádky.

Najednou motory utichají. Mezi základní pravidla pozorování delfínů v evropských vodách totiž patří nepřibližovat se k nim na víc než 30 metrů. Ovšem delfíni jsou zvířata zvědavá. Připlouvají těsně ke katamaránu, obklopují ho z několika stran, jsou tak blízko, že by se jich skoro dalo dotknout. Nad hladinou je vidět jakoby se usmívající čumák, veselé oči, lesklý hřbet s ploutví a šup – mohutné tělo už je zase pod vodou. Za chvíli se s hlasitým vydechnutím objevuje znova. „Pane bože, ti jsou tak blízko!“ šeptají si, snad ne ani pro druhé jako spíš sami pro sebe, unešení návštěvníci.

Radosti dává průchod i Maria João Fonsecová, která plavbu vede. „Všichni mají rádi delfíny,“ usmívá se žena, která v roce 1998 stála u založení organizace Vertigem Azul. Ta dnes provozuje pozorování setúbalských delfínů, zároveň se ale snaží upozornit na nebezpečí, která jim hrozí, a prosazovat jejich ochranu. Podle ní není zase tak těžké delfíny najít. Kvůli dýchání se musejí vynořit na hladinu každých asi 8 minut, většinou to však dělají mnohem častěji. Pokud jste tedy ve stejné oblasti, kde jsou delfíni, velmi pravděpodobně je uvidíte. Zbývá maličkost – vědět, kde jsou delfíni.

Celý článek zde.