Vaše reklama

Odvrácené světy - Opusťte vyjeté koleje! Je to obrovská úleva.

21.04.2017 - 01:25   |   Redakce: Dana Jakoubková

Autor: © Dana Jakoubková

Kdysi mě zachvátila touha zjistit, zda to známé a přehledné kolem mne je všechno, co chci. „Společnost“ definovala mé potřeby stejně jako všem ostatním,  jela jsem ve vyjetých kolejích, poslušně se přidržujíc mantinelů, které někdo někdy postavil. Bylo to tak nepřirozeně jednoduché, že jsem začala pochybovat o smyslu toho všeho, i o důvodu své existence. Tehdy mne začal sžírat neodbytný pocit, že něco není v pořádku, že mi něco chybí.
 
Shodou okolností, a možná z důvodu svých pochybností, jsem o něco později vegetila ve „společnosti“ zcela (alespoň v tu dobu jsem si to myslela) odlišné od mé domovské. Jejím heslem byla sice svoboda, ale jak se ukázalo dále, i zde existovaly mantinely a provozní rituály. I tady bylo zřejmé, co bude ráno a co večer, a bylo to stejně neuspokojující i přesto, že byl člověk součástí něčeho, co lze nazvat „rajským“, ale bohužel uzavřeným v jakési bublině, plující nepřátelským světem. Každou noc všichni za zvuků bubnů, v omamné atmosféře objímali zářivé plameny v domnění, že objevují jiné světy. A já křepčila s nimi. Dlouho.
Až jednou se opět objevil ten neodbytný pocit. Moje pozornost se od té chvíle postupně odpoutávala od slavnostních obřadů, a začala se obracet k záhadným zvukům, šepotu a šumu, který přicházel z nočního pralesa. S největší pravděpodobností tak prales činil každou noc, jen přes ty bubny nebyl slyšet, nebo spíš jsem ho neslyšela já. Noční les byl pro každého příliš neznámým, tajemným a nebezpečným, než aby mu naslouchal. Zdál se jako gigantický živočich, který poklidně očekává svoji kořist, kterou pak lhostejně vydáví, vyčerpanou, se zarudlýma očima a zestárlou o několik dní. Absurdní bylo, že každý člen této „svobodné“ společnosti po ránu vypadal přesně jako ta vydávená kořist.
Možná i proto se mi myšlenka na jeho tajemství vtiskla do mysli, a už mě neopouštěla. Cítila jsem se jako lovecký pes, který po dlouhém a zmateném pátrání konečně zachytí stopu zvěře a celý se při tom vyšponuje, rozechvělý napětím, na špičkách běhů.
Vnitřní puzení překonalo strach a já jsem do něj vstoupila. Do pralesa. Neviditelné dveře se za mými zády neslyšně zavřely jako velrybí tlama. Zcela jasně jsem si uvědomila, že jakýkoliv pokus se těmito dveřmi vrátit bude marný. Bylo na nich výslovně napsáno: Zakázaný východ! Zpočátku je člověk šokovaný, ale postupně si zvykne, stejně jako si ve dvacátém století zvykl na to, že společný otvor pro dveře se změnil na otvory dva: jeden vchod a druhý východ. Konečně je v tom určitá jistota. O tu tady ale nejde, právě naopak. Já jsem chtěla odejít jinými dveřmi, putovat bez mapy, nevědět, kde budu spát, co budu jíst a jestli vůbec ten východ najdu. Jako ten lovecký pes, také chce kořist dostat, ale více ho baví lov samotný, rozhodně víc, než miska plná žrádla u boudy.
U lidí je ale častějším jevem, že „konzumují“ především z pohodlnosti to, co jim jiní naservírují. A je jedno, zda se jedná o jídlo, myšlení či cestování. Kdyby však všechny věci v životě byly jen to, co říká jejich jméno, jak by byl život fádní!  Ne každého napadne přemýšlet o tom, že by si sám mohl namíchat chutě, vůně a barvy možná mnohem lepší. Svět není vymezen jen dosahem našeho zraku a chápání. Všechny ty neviditelné a skryté možnosti jsou mnohokrát větší a zajímavější než ty, které vidíme na povrchu. Najdete v něm místa, o něž se tištěné průvodce jenom otřou. Jen ve vlastní fantazii si přečtete o cestách, jež je zbytečné plánovat, a možná při tom pátrání zjistíte skutečnosti, které jste ani netušili.
Bude léto, budou prázdniny, bude dovolená… bude čas, pustit na špacír svoji vlastní zvědavost, svoje netušené schopnosti… Putujte bez mapy, spěte pod hvězdami, opusťte vyšlapané cesty… je to obrovská úleva!

Autor: © Dana Jakoubková

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.84

Anketní otázka