Celou noc jsem nezamhouřila oči. Byla ještě tma, když jsme vyrazili vzhůru. Ostrý vzduch mě praštil do tváře, studené paže sevřely, a zbavily na chvíli dechu. Vnímám všemi smysly. Hvězdy se kmitají, duše chvěje úzkostí. Jaké to bude, poprvé ?

 

Dvě hodiny trvaly skoro věčnost. Pomalu svítá. Zhasínám čelovku. Strmý hřeben a úzká římsa. Jsme nahoře. Kolem nás, dosud neurčité, jen jak stíny, trčí do mlhy tmavé hroty. Postupně je jasněji a jasněji. Nahoře, nad dolinami ještě spícími, prošlehne záblesk, svatozář zbarví oblohu a ohnivé signály zalétají až k nejvzdálenějšímu kraji obzoru. Vrcholy vzplanou jak louče a nad šedými mraky, sedícími zatím těžce v údolích, se rozlijí vlny světla. Je ohlušující ticho. Slyším jenom vlastní srdce. Na chvíli se zastaví, aby nerušilo... mé první horské svítání. Nikdo nemluví. Cítím spojení. Něco je ve vzduchu. Zarůstáme do sebe. Teď poprvé a možná navždy. Tak dobré ráno, hory !

Úzkou spojitost člověka s horami nacházíme od pradávna. Důkazy z prehistorické doby jsou například skalní malby, které byly objeveny na mnoha místech kontinentů. Pronikání člověka do hor mělo svůj přirozený vývoj. Kromě toho, že hory plnily jakousi duchovní ochrannou funkci, byly i jako přirozená hradba tou nejvhodnější ochranou proti nevítaným návštěvníkům. Poměrně brzy si lidé uvědomili i užitečnost hor jako zdroje vody, potravy a také obohacení. A ve chvíli, kdy se k lidské přizpůsobivosti drsným podmínkám přidala vynalézavost a dobyvačnost, byly i tyto hradby postupně zdolávány.

Alexandr Veliký již ve 4. století př.n.l. měl ve své armádě speciálně vycvičený "horolezecký oddíl", díky němuž si připsal na konto mnohá vítězství. Můžeme ho směle nazvat "králem vysokohorských turistů", protože prošel tolika horskými pásmy, že to nemá obdoby. Vzpomeňme také Kartagince Hannibala, jehož přechod Alp se slony se zapsal výrazným písmem do horské historie. A také Peršané, Mongolové, Číňané, Napoleon a mnozí další, přes zlatokopy, pytláky a horníky až k vojákům posledních dvou světových válek. Ti všichni zdolávali vysokohorský terén pro jakési nutné či zištné účely.

O krásy horské přírody se pravděpodobně lidstvo počalo zajímat až na počátku našeho letopočtu. V době křesťanského teologa Augustina Aurelia však autoři neobjevili ve světě hor nic příjemného. O málo později ke zcela opačnému názoru docházejí vzdálení Mongolové, a dokonce se v té době vážně zaobírají myšlenkou ochrany přírody, což ztvrzují i vydáním příslušného zákona.

Čarovnou krásu hor jako hodnotu popsal ve svých spisech ve 14. století italský vzdělanec a básník Francesco Petrarca. Spolu s touhou po poznání postupně inspirovala další osobnosti, které byly hodny následování. Univerzální duch Leonarda da Vinci spojil příjemné s užitečným, a kromě hledání krásy pro uměleckou tvorbu, počal hory také vědecky zkoumat. Až se někdy vydáte na alpskou Monte Rosu, půjdete právě v jeho stopách. Jako šedesátiletý vystoupil v roce 1511 na jeden z jejích vrcholů. Výpravy do hor se během staletí postupně usadily v mysli lidí jako záležitost veskrze prospěšná tělu i duchu. A horská turistika byla na světě.

Vztah člověka k horám vrcholí horolezectvím. Je to symbol maximálního sblížení člověka s horou. Horalé, znalí poměrů, nejprve sekundovali vědcům při poznávání hor, jako horští vůdcové nabízeli své znalosti turistům. A v té době se počala i historie alpinismu.

S vývojem turistického ruchu, sportovních aktivit v horách a související ekonomiky, začal člověk do jejich prostředí zasahovat. Budoval silnice, hotely, lanovky a v poměrně krátké době se po tisíciletí nepřístupná krása hor otevřela širokým masám.

Výstup do hor je v jistém smyslu symbolický. S přibývající výškou se totiž člověk zcela přirozeně dívá na věci a svět kolem sebe z nadhledu, a jeli hloubavého ducha, vidí tyto věci trochu jinak, než v rušném „přízemí“. Někdy mě však přesto udivuje otupělost, s jakou lidé přistupují k místům, v nichž vlastně hledají potěchu. V uhasínající enklávě přirozenosti prostředí planety, jediné možné pro lidskou existenci, jsou snad hůře dostupné či méně atraktivní hory tím posledním místem, které má šanci zachovat si svoji přirozenost. Mohou zůstat místem, které se netopí v záplavě lidských odpadků, ani nedusí pod slupkou asfaltu či betonu.

Tématem „Jak se má člověk v horách chovat“ se zabývali již Číňané ve 3. –2. století př. n. l. Ne však ve smyslu ochrany hor jako unikátního přírodního prostředí, ale spíše jako ukázkou nebezpečenství, která na smrtelníka v horách čekají, a vstup do nich je tedy svrchovaně nebezpečný. Poutníkům radí všemožné fígle jak nástrahám čelit. Například proti horským duchům se doporučuje tichá chůze, červený oděv, nošení amuletů či volba šťastných dnů. Nejzajímavější je ovšem připevnit si na záda zrcadlo, aby se duch zděsil, až se v něm uvidí, a vzal nohy na ramena. Do současnosti bychom mohli s dostatkem fantazie přeložit: choď opatrně, obleč se tak, aby tě našli, dobrá výbava a ověř si předem počasí. S tím zrcadlem to bude horší, ale jedno mne napadá: chovej se tak, abys mohl doma kouknout do zrcadla s čistým svědomím. Ale taky možná: nastav zrcadlo sám sobě ještě před cestou, a nepouštěj se do toho, na co nemáš. Ve spisu najdeme ale i skutečnější záležitosti, jako například zmínku o dřevěných botách se železnými hřeby – staročínské mačky. Na počátku 16. století sepsal německý císař Maxmilián I. příručku o výzbroji a výstroji do hor a také popsal způsob jak v nich pobývat.