Pohoří Sierra Madre Occidental patří k nejméně schůdným oblastem na naší planetě. Zubaté třítisícovky a hřebeny rozeklané hlubokými propastmi se staly teprve před desítkou let vyhledávanou lokalitou ostřílených trekařů a dobrodruhů. To, co láká nejvíce, je Barranca del Cobre, známý také jako Copper Canyon, česky Měděný kaňon.

Tento trefný název v sobě zahrnuje několik kaňonů, které v mnohém předčí světoznámý Velký kaňon v USA - Barranca del Cobre, Barranca de Urique, Barranca de Batopilas a Barranca de Sinforosa. Spletitá sít kaňonů v části zvané Sierra de Tarahumara je přírodní chloubou státu Chihuahua . Kaňony jsou světově známé svojí velkolepou scenérií a obdivuhodnými vyhlídkami. Ale kdo se sem chce vydat jako dobrodruh, měl by vědět i o velmi složité orientaci v jejich království, o extrémních klimatických rozdílech, o nebezpečí náhlých dešťů i problémech s hady.

„Odpočinek u jedné ze světově nejméně známých řek, hluboko v srdci jednoho z největších kaňonů na Zemi, přivádí člověka k myšlence, jak povrchní jsou mnohé z outdoorových senzací této éry.“

Pevné skály spadající do divokých vod, jemně odstínované červenou barvou, přitahují vyznavače různých druhů aktivit v bizarní, romantické krajině - lezce, vodáky, turisty i nadšence pro canyoning. Na Zemi je spousta super fleků, ale tenhle vyniká nad mnohé. Je velmi málo prozkoumaný, neskutečně spletitý, pestrý a stále ještě značně panenský. Má všechny předpoklady pro dobrodružně strávenou akci. 

První běloši sem zavítali patrně jako misionáři před 300 lety. Dva nejhlubší a nejužší kaňony byly prozkoumány až teprve v roce 1986. Můžete s tím nesouhlasit, ale mnoho lidí označuje soutěskový systém za nejdivočejší, nejdrsnější a nejpodivuhodnější plochu na severoamerickém kontinentu. Oblast tzv. barrancas (kaňonů) nemá statut národního parku, i když by to vzhledem k jedinečnosti jistě stálo za zvážení. Můžete se tedy pohybovat kudy chcete a jak chcete. Tady můžete být skutečnými objeviteli a v mnohém první.

Trekování v kaňonech je skvělé, zajímavé a trochu problematické. Není vůbec těžké promrhat spoustu času putováním od jedné kozí pastviny k druhé proplétajíc se madroňovými stromy, nebo strávit několik dní ve snaze proniknou jen pár stovek metrů ke dnu kaňonu. Orientace je tady tou největší nesnází. Kdo se chce vydat na vlastní pěst, měl by mít dobré znalosti v navigaci a být dobře vybaven pro dlouhodobý pobyt v terénu. Klasické značení turistických stezek tu nefunguje. Alespoň pokud se dostanete z dohledu klasických turistických cílů jakými jsou indiánská puebla, okoukané vyhlídky či městečka kypící turistickou infrastrukturou. Pokud se chcete dostat dolů do kaňonů, je nejjistějším způsobem využití stávajících kozích stezek a pohybovat se jenom za jasného světla. Chcete-li prozkoumat dvě oblasti vzdálené od sebe třeba 20 kilometrů, je lépe projít jednu, vrátit se, a pak se vydat do druhé. Pro ostřílené dobrodruhy bude ale největším zážitkem kombinace více kaňonů. Ve strmých svazích mnoha kaňonů žijí lidé – indiáni Tarahumara, a tak mnoho stezek vede k jejich domovům a pastvinám, kde se eventuelně doptáte na směr. Ale jsou i soutěsky zcela opuštěné. Hlavních cest je zde velice málo, ale vždy existuje několik hlavních stezek, které spojují jeden okraj kaňonu s protějším. Pochod dolů do kaňonů je trochu zrádný a čas potřebný na sestup je delší, než z hory se stejnými vertikálními proporcemi.

Vzhledem k relativně snadnému přístupu díky železnici, je tento kaňon asi nejnavštěvovanější. Většina návštěvníků se však spokojí s vyhlídkami z jeho hrany nebo případnými krátkými výlety do jeho nitra. Řeka na dne kaňonu je obecně považována za nesjízdnou, i když několik expedic se o splutí pokusilo. Koryto řeky je v podstatě neustále zavalováno obrovskými kamennými bloky a první kamenné pole je už šestnáct kilometrů od mostu v Humira. Na konci závalu se řeka zavrtává pod zem a v délce necelých dvou kilometrů teče pod zemí. Dále po proudu řeka připomíná hodně kaňon Sinforosa. Spluta byla zatím jen z Divisadera k vesnici Urique na nafukovacích kajacích. Nejobdivuhodnější úsekem kaňonu Barranca del Cobre je Umira Bridge - El Divisadero.

Řeka Rio Verde je největší a nejvodnatější ze tří řek, které odvodňují centrální část Sierra de Tarahumara. Je to nejodlehlejší říční systém oblasti a vzhledem k vysokému průtoku s velkým spádem (300 m/km) také nejobtížnější pro splutí. Za sestry má Rio Verde tok řeky Urique a Batopilas. Společně tvoří prý nejhlubší a nejrozlehlejší síť kaňonu v Severní Americe a podle mexického Ministerstav turismu samosebou nejúžasnější kaňonový systém na světě. Srovnám-li to s např. Canyonlands v USA, který jsme mohli také prozkoumat, to možná nebude tak jednoznačné, ale vzhledem k logistice expedice se jedná o bezesporu nejsložitější akci, jakou jsme absolvovali ve srovnatelném terénu.

Tok řeky Rio Verde je nesjízdný pro jakékoliv plavidlo. Současně je také její kaňon nejméně prozkoumaný a zdokumentovaný. I když se tvrdí, že kaňon Sinforosa je větší resp hlubší než Grand Canyon, při prvním pohledu tento dojem nebudí. Je totiž užší a mnohonásobně zkroucenější než Grand Canyon. V nejužší části kaňonu se zachoval původní prales s exotickou florou i faunou. Geologická stavba kaňonu nabízí tvrdý kámen, který odolává erozi. Zato se však z různých příčin odlamují celé skalní bloky a následkem toho je koryto zavalené obrovskými balvany a kamennými deskami, které vytváří těžké peřeje a kaskády. Jediný možný průstup kaňonem je pěší s pasážemi pro canyoning. Kombinovaně schůdný úsek je cca 60 kilometrů dlouhý a nejedná se o žádný „výlet“, ale vcelku náročnou expedici. Při nejlepší kondici je člověk schopen za den zdolat maximálně pět až sedm kilometrů, což je i s rezervou záležitost na deset dní. Pro pěší turisty je schůdný v podstatě jen v krátkém asi tří kilometrovém úseku, kde je zbudována turistická stezka. Kaňon je osídlen indiánským společenstvím Tarahumara a Tepehuan. Z větší míry jejich domovy naleznete v horní třetině kaňonu, ale několik rodin žije i na úrovni řeky. Ranch San Rafaelo na hraně kaňonu Sinforosa má krásnou vyhlídku.

Urique kaňon ústící do rio Fuerte je menší, ale neobyčejně nádherný, obzvláště ve svém ústí u Fuerte Canyonu. Tok řeky je za příznivého stavu vody sjízdný pro všechna tradiční plavidla. Proto jej ocení především duše vodácké. Počátek plavby bývá obvykle ve vesničce Urique v části kaňonu pod vlakovou zastávkou Cerocahui. Stezka dolů k řece se nijak neliší od předchozích a tak pro přepravu člunu je dobré najmout mulu v Cerocahui. Řeka je bez přerušení sjízdná v délce asi 16 kilometrů. Pak je třeba plavbu přerušit v místě zvaném Dos Arroyas, kde začíná úzký asi tří kilometrový úsek s velkými balvany, které tvoří malé, ale krásné vodopády. Toto je jedna z nekrásnějších pasáží plavby. Za příznivého stavu vody lze kaskády splout. V opačném případě je nutné přenášet až k soutoku s řekou Fuerte. Z vesnice Urique k Rio Fuerte zabere plavba zhruba tři dny. I když jsou indiáni jinak velmi milí a pohostinní, u tohoto tripu doporučuji nepodnikat žádné výzvědy do okolí řeky a nevstupovat dále na indiánské území. Tato oblast je využívána pro pěstování „omamných“ bylin a Indiáni si své bohatství střeží.

V okolí vesničky Tubares se nachází krásná ruina misie a dále po řece je funkční misie El Realito. Je to nádherné a kouzelné místo. Přibližně sedm kilometrů dále po řece je několik dalších peřejí, které končí v nebezpečných vodopádech. Zde je třeba lodě spustit na laně, protože přenášení je obtížné. Dalších sedm kilometrů pod vodopády je přehrada San Francisco. Nenajdete zde však tradiční přehradní jezero, protože řeka strhla již dávno hráz, a plavbu je třeba přerušit. Pod přehradou se nachází srdce kaňonu Fuerte. Je zde několik malých sjízdných peřejí. V této části kaňonu žili kdysi krokodýli. Od přehrady je to asi jeden a půl dne po vodě k vlakové stanici Agua Caliente. S odpovídající výbavou, optimálním vodním stavem a zkušenostmi je tento výlet záležitost na šest dní. Vzhledem k tomu, že tento krásný kaňon bude zatopen vodou obrovské přehrady, mají outdooroví nadšenci asi poslední možnost vidět a vyzkoušet si tuto fantastickou záležitost. Pro vodáky bude nejlepším obdobím červen až září.

Za Quirare se krajina najednou otevírá a odhaluje ohromující rozlehlost kaňonu Batopilas. Kaňonem prochází prašná královská cesta El Camino Real, která je celkem dobře značená. Závratná klikatící se cesta sestupuje strmou sklaní stěnou do hloubky 1800 metrů do vesnice La Bufa od malého mostu křižujícího stříbřitě zářící tok řeky Batopilas. Za mostem stoupá k nebi ohromných sedm schodů. Možná to bylo právě zde, kde otec Slunce a matka Měsíc z tarahumarské legendy sestoupili na zem požehnat svým dětem. Od pramenů blízko Tonachi se tok řeky ohýbá do tvaru podkovy, aby se následně spojil s Rio San Ignacio. Sestup do kaňonu patří k neobtížnějším. Z La Bufa pokračuje cesta do městečka Batopilas.

Městečko Batopilas září jako šperk, usazené na břehu řeky hluboko v kaňonu. Vyrostlo na stříbře, které se zde těžilo od 16. století a stalo se historicky jedním z nejvýznamnějších měst Mexika. Nádherná okolní krajina s točící se smaragdovou řekou a celoroční přehlídkou květeny a pohostinnost obyvatel dodává k přitažlivosti romantického ladění tohoto historického hornického městečka.

Praktické info

 

Související článek: Nesmrtelní Rarámuri - indiáni, co umějí běhat a vůbec ne lhát

Čti také: Nejhezčí vodopád v barrancas

Díl 3. bude: Doporučené treky v Barranca del Cobre