Na severním pobřeží jezera Bajkal byla v roce 2009 otevřena první oficiální dálková pěší stezka – Frolikha Adventure Coastline Track. Jen stěží tady potkáte člověka, to už spíše medvěda. Proto jsme naše sibiřské putování nazvali Medvědí stezkou.  

Noc je klidná, na srpen však značně chladná, až příliš studená. Pod střechou stanu se vytvořila jinovatka a také tráva uprostřed rozlehlých písečných dun se potáhla třpytivou bělostí. Není to ale znepokojivé, protože na nejhlubším a nejstarším jezeře světa ukazuje teploměr nezřídka i v letních nocích stupně pod nulou.

Mnohem více zneklidňující jsou zřetelné stopy Ursus arctos – sibiřských medvědů hnědých sotva deset metrů od stanu. Pouhá myšlenka na ně už nám přijde nebezpečná. Mezi vodou a naším táborem je jen kousek pobřežní cesty, tak proč by se medvěd plahočil křovím.

Pro krátký výlet se dlouhá cesta po železnici z Irkutsku nevyplatí. Jako vhodná alternativa přichází v úvahu letadlo – uralský Antonov AN 24 – který je doletí na start trailu do dvou hodin. My však máme za sebou už 33 hodin houpání v rytmu ratam-tatam ratam-tatam legendární Bajkalsko-amurskou magistrálou (BAM), následovaných hektickými nákupy na tržišti v srdci Severobajkalsku, satelitního městečka na samém konci Bajkalského jezera. Musí to jít rychle, náš člun čeká. Počká? Opět je tu ta nejistota, která v Rusku člověka často doprovází, v jejíž dobrý konec se musí doufat, protože bojovat proti tomu se nevyplácí. Jestli převoz ke sjednanému času klapne nebo ne nezáleží jen na dohodě, ale také na vrtkavém počasí jezera. Obávané větry Bajkalu jsou k nám dnes ale laskavé. Hustá tlaková výše sibiřského vnitrozemského podnebí slibuje pro další dny hodně sluníčka, i když navštívíme nejstudenější záliv jezera. 

Po dvou hodinách na malé loďce ruské konstrukce se vynořují uprostřed obrovské delty dosud skryté chatrče a úzká pěšina. Přístaviště se zdá být oblíbeným místem. K čemu jinému by jinak mělo sloužit staré kožené křeslo, než k odpočinkovému spánku pod sibiřským sluncem, které ve dne může opravdu pálit. Chatičky hned vedle patří lesní stanici místního rybářského úřadu a zároveň také rybářům. Jestli, a kudy přesně vede hranice mezi strážci parku a rybáři, se nedá zjistit. Pozdrav strážce parku v maskáčích je v každém případě srdečný a tak si užíváme ten dechberoucí pohled na Barguzinské pohoří, jehož vrcholky jsou pokryté sněhem, a na dlouhý rákosový pás delty i na jihu do nekonečna se táhnoucí vody Bajkalu. Vlažný větříček zahnal komáry, kteří v deltě našli ideální revír k páření. Naštěstí jsme utržili jen málo štípanců, ležíme na malé vyvýšenině na slunci, pozorujeme ptactvo, jehož jména neznáme, a sníme o nadcházejícím dobrodružství.

Konečně jsme dorazili na začátek dálkové stezky. Běžíme po kolena vysokou travou k první informační tabuli F.A.C.T. Tady začíná spleť cestiček a krajina nás upozorňuje na široké duny místního „moře“. Chůze jemným pískem není s těžkou výstrojí úplně jednoduchá, o to příjemnější jsou úseky zpevněné dřevěnými fošnami resp. povalovými chodníky přes stále více se rozšiřující bláto. Vážky vibrují vzduchem a na naší straně najednou, kde se vzal, tu se vzal – černý pes. Zdál se být naším setkáním neobyčejně potěšen a okamžitě vyžadoval vydatné hlazení a laskání. Jeho srst zářila sytou černí a působila velmi pěstěně. Ale byl sám. Setřást se nedal, a tak už po několika metrech máme na naší cestě čtyřnohý doprovod. Asi po třech kilometrech zahýbá dosud velmi dobře značená cesta na jih a o něco později stojíme na široké písečné pláži. Voda je o hodně teplejší, než jsme mysleli, a tak bez dlouhého váhání shazujeme bágly a osmělíme se vlézt do vody. Břeh je mělký, pokračujeme dále, až můžeme udělat první tempa – při chladné 18 oC vodě – osvěžující zážitek.

Následující kilometry jdeme stále podél břehu zátoky Dagar. Po mokrém písku to jde skvěle – je pevný. Vlhké syté louky přechází na horizontu do jehličnatého lesa a dávají tušit, jaká asi je krajina příštích tisíc kilometrů na sever. Na pobřeží narážíme stále častěji na spojené plastové lahve. Teprve později se dovídáme, že rybáři tyto lahve používají jako bójky – pro jejich často nelegální – sítě. Nastal večer, slunce se pomalu sklání za horizont, až konečně zapadne. Pobřeží se stává čím dál užším a kamenitějším, až se najednou otevře mýtinka: naše očekávané tábořiště pro první noc v sibiřské divočině.

Příští ráno vstáváme hodně pozdě. Horská pásma na východním pobřeží propouští jen váhavě sluneční paprsky přes vrcholky stromů. Nejprve se jde jen lesem. Nejvíce nás obklopují smrky, občas pár modřínů. Teprve svítivé staré lišejníky dávají nabýt dojmu, že jsme v sibiřské tajze. Široká a dobře vystavěná cesta vede k malým, udržovaným roubeným chatkám. Krátký odpočinek a zpátky na stezku. Krátké ponoření po kolena do ledové říčky přítoku jezera a zase dál. Tato denní etapa se hrozně táhne. Kameny na břehu mají přesně velikost pštrosích vajec a způsobují nám při chůzi muka. Někde v dáli má být údajně Frolicha, jezero dál na sever několik kilometrů od Bajkalu a zároveň jeho největší přírok. Na jedné mýtince před mysem Nemnynka jsme potkali pár rybářů a za pár rublů jsme dostali sáček plný ryb. Pravděpodobně omul, ryba typu lososa, která žije jen v Bajkalu. Sáček šplouchal v batohu a tím nám stále připomínal opět něco nového v něm. Jak asi budou chutnat tyto ryby ugrilované dnes večer na ohni.

Když jsme došli za mys, naskytl se nám poprvé po třech týdnech opět jeden z těch rozlehlých a dechberoucích pohledů na kulisu sněhem pokrytých vrcholků hor. Vychutnávat, dívat se a cítit: pod našimi chodidly nyní jako změna – nejjemnější písek! O pár minut později je cíle dnešní cesty dosaženo: stojíme v asi 65 metrů širokém ústí řeky Frolicha. Na břehu leží spousta vyplaveného dřeva a tak už za chvíli praská táborák. Přesně tak, jak nám pomocí gest rybáři vysvětlili, vyndali jsme ryby, prostrčili jsme skrz tlamu a hřbetní ploutev klacík, roztáhli jsme břicho malou tyčkou a tuto „áčkovou“ konstrukci jsme postavili šikmo k mírnému ohni. Po čtvrthodině je vše hotovo a máme pravou outdoorovou hostinu!

Delta řeky Frolicha je překrásná, především při zapadajícím slunci. Když příštího rána musíme dál, nastupujeme trochu lítostivě na náš miničlun, který jsme si vzali s sebou, a převážíme se jeden po druhém přes řeku. Tato akce nás baví a dopřává každému trochu času jen pro sebe, na tomto velkolepém místě, pádlujíc a křižujíc řeku Frolicha.

Po dvou dalších hodinách stojíme na vyvýšenině a užíváme si výhled na 40 km vzdálený protilehlý břeh. Podle naší mapy jsou naproti téměř vše bezejmenné vrcholy, ale původní obyvatelé tohoto regionu – Evenkové ze severu a Burjaté z jihu –, mají pravděpodobně pro každý vrcholek svůj vlastní název. Jdeme blíže ke břehu skrz prosvětlený les, pak přes nekonečné písečné pobřeží a opět zase úzkými pěšinkami středem lesa, a před sebou skoro pořád na dohled, ve slunci třpytivé Bajkalské jezero. A pak zcela nečekaně, jak je to vždy s těmito plachými zvířaty, se na krátký moment během našeho krátkého odpočinku na obrovském kusu skály blízko jezera vynoří dvě něrpy z vody. Něrpy jsou jediní sladkovodní tuleni na světě. Dodnes není s konečnou platností vysvětleno, jak se vlastně do Bajkalu dostaly.

Tady Bajkal opouštíme a stoupáme do kopce od Ajajského zálivu, nejhlubšího a nejstudenějšího zálivu zde. Jezero Frolicha se malebně rozprostírá mezi vysokými vrcholky asi šest kilometrů východně od Bajkalu a je pozůstatkem doby ledové. Jezero patří do stejnojmenného chráněného území (Frolinksi Sakasnik) a zdomácněla v něm davača – další z rybích endemitů. Ryba se od doby ledové vůbec nezměnila. Jezero je svým způsobem takovými minigalapágami Sibiře.

Sedíme v termálních pramenech Chakusy s teplotou 42 oC. Po osmi dnech jsme opět mezi lidmi. Bydlíme v chatce na břehu a dopřáváme odpočinek našim unaveným údúm v různě horkých „lavorech“. Dá nám to alespoň zapomenout na fakt, že pivo v jediném obchodě této osady se zrovna vyprodalo a tak trávíme večer u vody jezera, která se mimo jiné také dá pít napřímo.

Loď z Nižněangarsku je přesná a o tři hodiny později jsme na západním pobřeží Severobajkalsku. Na schodech Železničního kulturního paláce improvizujeme s ještě teplými pirožky z centra Torgowy (obchodní centrum) a s lahví piva Sibirskoje naší outdoorové restaurace. Ta pravá se tady „zatím“ nenachází.

 Související článek:   Magistrála do duše Ruska – šest dnů v konzervě pachů, zvuků a emocí