Vaše reklama

src="/userfiles/image/kukis.jpg"/>

Magistrála do duše Ruska

30.01.2011 - 22:41   |   Čtenář: Jiří Černý, Petr Juračka, Jakub Matějovic

Plackartnyj vagon Autor: © P.J.Juračka

Šest dní v konzervě pachů, zvuků a emocí

Víte, která je nejdelší lidská stavba světa? Napovím. Měří přes devět tisíc kilometrů. Hádáte-li Velkou čínskou zeď, hádáte špatně! Zkuste to znovu. Už vás nic nenapadá? Necháte se poddat? Dobře, správná odpověď zní: Transsibiřská magistrála (Транссибирская Магистраль), nebo taky zkráceně Transsib (Трансси́б).
Umíte si představit, že strávíte šest dní zavřeni se šedesáti cizími lidmi v prostoru, který každému z vás dává právo zhruba na dva metry čtvereční (a to ještě jen kvůli tomu, že můžete a musíte spát ve vrstvách)?! Dokážete si představit, že po celou tu dobu bude vaše jediné soukromí představovat krátká chvilka, kterou pro sebe ukradnete na vytíženém vlakovém záchodku, do něhož se během doby, kdy vykonáváte potřebu, pokusí dostat několik dalších lidí? Jak se vám líbí pomyšlení na to, že s těmito lidmi budete celou dobu spát v prostoru, který je jen minimálně a spíše pomyslně rozdělen, dělit se s nimi o jídlo, čichat jejich tělesné pachy, poslouchat jak v noci chrápou nebo jak se hádají?
Pokud vás vytáčí něco z toho, co jsem popsal výše, pokud jste citliví na své soukromí, stydíte se před cizími lidmi, neumíte si představit bavit se s někým, kdo neumí ani slovo jinak než rusky, pak si cestu Transsibiřskou magistrálou raději rozmyslete. Putování po ní by se pro vás mohlo změnit v šestidenní peklo. Pokud si, ale myslíte, že vás nic z toho nemůže zaskočit, na nic nečekejte a vyrazte na cestu! Čeká vás jedno z největších dobrodružství vašeho života.

Slasti a strasti putování po Transsibu

Dráha spojující Moskvu s Vladivostokem měří 9288 kilometrů (Velká čínská zeď jen 8851 km). Cesta vlakem z jednoho konce na druhý trvá neuvěřitelných šest dní! Šest dní ve vlaku. Zdá se vám to nepředstavitelně dlouho? Pro mnoho Rusů je to běžná zkušenost a cestu absolvují i několikrát do roka. Pro cestovatele Transsib představuje jak ohromnou výzvu, tak i sen, o kterém už dlouho snili. Transsibiřská magistrála ale není jen cesta napříč Ruskem ze západu na východ, je to také magistrála, která vede napříč celou širokou ruskou duší.
Cesta vlakem představuje nesporně jeden z nejzajímavějších způsobů dopravy. Vlak se mírně kolébá ze strany na stranu. Koleje jednotvárně zvoní své tdn, tdn… tdn, tdn…, které pomalu odnáší lidskou mysl do říše spánku. Cesta příjemně ubíhá a ubíhá… I takhle by se zkráceně dala cesta po Transsibu popsat. Nicméně tento popis odpovídá spíš krátké cestě z Prahy do Davle; skutečnost na Transsibu je poněkud odlišná a realita cestování magistrálou je drsnější zážitkovou cestou než cestování po českých kolejích.
Jakmile se přes drobné kulturní rozdíly povznesete, objevíte ale úplně nový svět. Svět lidí, kteří jsou milí a laskaví, kteří se s vámi rozdělí o vše, co mají. Lidí, kteří si s vámi budou povídat o svých i vašich životních osudech, jako byste se znali odjakživa. Svět lidí, kteří s vámi budou jednat upřímně a narovinu. Objevíte tu pravou duši ruského člověka (Homo siberia).

Historie Transsibiřské magistrály

O projektu železnice spojující Moskvu s pobřežím Tichého oceánu se začalo v carském Rusku konkrétně uvažovat na konci devatenáctého století. V té době totiž zesílil vliv evropských koloniálních mocností, začal také stoupat význam Číny a Japonska. Carskému Rusku tedy vážně hrozilo, že pokud si nebude schopno nějak udržet svůj vliv na Sibiři, může o ni přijít. Proto se v roce 1891 rozhodlo zahájit největší železniční projekt na světě – budování Transsibiřské magistrály.
S výstavbou magistrály se začalo ze dvou směrů. Z Moskvy přes Ural vstříc hluboké a tajemné tajze a z Vladivostoku k dálnému Bajkalu. Roku 1898 dosáhla trať, budovaná ze západu, Irkutsku, ležícího na východním břehu Bajkalu. Roku 1903 se podařilo přes území čínského Mandžuska propojit kompletní trať z Moskvy do Vladivostoku, ale stavba úseku kolem jižního Bajkalu trvala ještě dva roky a veškeré dostavby železnice byly ukončeny až roku 1916.
Dnes je železnice plně elektrifikovaná a představuje nejvýznamnější dopravní tepnu Ruska. Nejznámější vlak, který po ní jezdí, je označován jako Rossia N°1 či N°2, což jsou ty pravé transsibiřské osobní vlaky směřující z Vladivostoku do Moskvy nebo obráceným směrem. Kromě nich jezdí po Transsibu ještě mnoho jiných osobních spojů na různě krátké, delší i dlouhé vzdálenosti, a nákladní vlaky, které přepravují veškeré vydobyté bohatství Sibiře někam do dalekých a „civilizovanějších“ končin.
Transsibiřská magistrála vede ale v některých místech velmi blízko čínských hranic. V sedmdesátých letech dvacátého století, v době kdy se začaly vyostřovat vztahy mezi Čínou a SSSR, bylo nutné začít hledat jinou, bezpečnější přepravní cestu. Bylo rozhodnuto, že do Vladivostoku bude postavena ještě jedna železnice, která ale povede výrazně severněji než ta stávající – volba padla na postavení Bajkalsko-amurské magistrály, zkráceně BAM (viz. blok dále).

Napříč ruskou zemí i duší

Když jsme v Moskvě nastupovali do vlaku, ve kterém jsme měli strávit čtyři a půl dne ve směru Irkutsk, byli jsme k smrti unaveni. Měli jsme za sebou dvoudenní cestu vlakem z Prahy, a představa, že další více než čtyři dny strávíme opět ve vlaku, nás nijak nelákala. Čekal na nás „plackart“ (Плацкартный), což je označení pro nejlevnější třídu, jakou se dá v ruských dálkových vlacích cestovat. Pro představu: jedná se o vagóny, které vypadají skoro stejně jako naše kupé, ale přední stěna (ta do uličky) je v každém kupé odstraněna. Podél zbývajících dvou stěn jsou umístěné dvě dvojice paland kolmo ke směru jízdy. Ještě jedna dvojice paland je umístěna naproti přes uličku, ale po směru jízdy.
Protože jsme lístky kupovali až čtrnáct dní před odjezdem, což je na Transsib celkem pozdě, museli jsme se spokojit s tím, že jsme bydleli pod dvou v jednom vagónu a to ještě každý v jiném „kupé“.

Bajkalsko-amurská magistrála

BAM se od Transsibu odděluje ve městě Tajšet (Тайше́т), vede kolem severního pobřeží Bajkalu, odkud směřuje přes téměř neobydlenou centrální Sibiř na východ k řece Amur, konkrétně k velkému přístavu Komsomolsk na Amuru. Odtud se trať stáčí buď podél řeky Amur zpět na jih k Vladivostoku, nebo lze pokračovat na východ k pobřeží Tichého oceánu a městu Sovětskaja Gavaň. BAM vede končinami centrální Sibiře, hustou tajgou i vysokými horami, místy která byla dříve téměř neobydlená. Její stavba trvala téměř dvacet let a byla tak finančně náročná, že se uvádí jako jeden z důležitých faktorů pádu ekonomiky Sovětského Svazu. Mnohá města byla založena výhradně rodinami lidí pracujících na trati – od inženýrů po dělníky. Jedním z takových je Severobajkalsk (Cebepoбaйkaлck), město s takřka 30 tisíci obyvatel, které poprvé spatřilo světlo světa až v roce 1974. Podobně, avšak více než před sto lety, vznikl například také o mnoho větší a známější Novosibirsk (Новосибирск), v němž nyní žije více lidí než v Praze a je třetím největším městem Ruska.
„Džordži, já mám strach,“ oznámil mi chvíli po nalodění Scio, který se mnou bydlel ve stejném vagónu. „Ten pán pode mnou mě určitě během cesty zabije. Fakt vypadá jako vrah, nekecám.“ Šel jsem se podívat. Byla to pravda. Na spodní palandě pod Sciem, bydlel pán, který skutečně vypadal jako vrah. Byl menší, ale pevně stavěné postavy. Hlavu měl nakrátko ostříhanou a na jedné líci byla vidět jizva. Obrovská. „Zdrastvujtě, meňa zavut Sergej, kak vas?“ zašklebil se na nás a vytáhl z vaku velký nůž, kterým začal otvírat konzervu s paštikou. Vlak se rozjel. Nebylo cesty zpět.

Studie o ruském lidu

Cesta se nám ale rychle zalíbila. Ve vlaku je stále co dělat, můžete třeba chodit z jednoho konce na druhý a z druhého zase na první. Můžete pozorovat krajinu za oknem, nebo si třeba dát předražené pivo v jídelním voze (některé věci asi platí pro celý vesmír), uvařit si čaj nebo polévku z teplé vody samovaru, který je v každém vagónu, nebo si třeba přečíst knížku (a to kvůli nedostatku literatury i několikrát). Když vás vlak omrzí, což se děje asi každé čtyři hodiny, stane se, že jako na požádanou zastaví a vy se můžete projít po nádraží. Jen se připravte, že jakmile se objevíte ve dveřích vagónu, stanete se terčem místních vynalézavých bábušek nabízejících nepřeberné množství lákadel v podobě pirožků, uzených ryb, piva a jiného alkoholu, ale i bižutérie a tisíců jiných neuvěřitelných drobností (vycpané veverky nevyjímaje). Anebo můžete na perónu třeba konverzovat se spolucestujícími, pokud tedy umíte rusky. Sergej se nakonec ukázal jako příjemný chlapík pocházející z města Zima (Зимa), se kterým byla ohromná zábava. Stejně tak i naši ostatní spolucestující.
Naproti Džordžovi přes uličku na spodních palandách bydlel starší manželský pár, který mu před každou zastávkou radil, co si kde má koupit za místní dobroty. Pak mu je pro jistotu radši koupili sami, kdyby prý zapomněl. On se jim zato odměňoval svojí čokoládou.
Nad nimi bydlel Andrej, nadějný mladý šachista, který směřoval do Irkutsku na jakýsi šachový turnaj. Svoji cestu si chtěl krátit tím, že bude trénovat šachy se spolucestujícími. Brzy se ale ukázalo, že porazit kohokoliv z nás je pro něj tak snadné, že to ani nemá cenu.
Vedle něj bydlela Aljona, náš anděl. Mladá studentka filozofické fakulty v Moskvě se zájmem o historii západních Slovanů. V rámci studia musí umět jeden západoslovanský jazyk. Vybrala si češtinu a byla tak jediný člověk mimo naší skupinku, se kterým jsme si mohli popovídat jinak, než rusky.
Naproti Sciovi bydlela jedna z největších záhad vlaku – mladá dívka, kterou nazval „spící kráskou“. Během celé čtyř a půl denní cesty jsme ji viděli bdít dohromady asi pět hodin. Takto profesionální přístup k cestování se dnes vidí již jen velmi vzácně.
Ve vedlejším vagónu bydlel Krtek s Lenkou pro změnu zase poblíž jedné babičky, která se vracela z prázdnin se svými dvěma malými vnučkami. Babička hrála s děvčátky karty o konfetky (bonbónky). Když jí to přestalo bavit, poprosila Krtka, aby ji vystřídal. Krtek se do hry zažral tak, že holčičky obehrál o úplně všechny bonbónky. Když ale začaly natahovat bulánky, spravedlivě je mezi ně zase rozdělil (poté co mu přestaly chutnat).
Na rozdíl od toho, jak jsme si my představovali Rusy, cestou do Irkutsku nikdo ve vlaku nepil. Tedy skoro nikdo. Tedy nikdo, kromě nás. K našim dýchánkům, které jsme museli provozovat na chodbičkách daleko od míst, kde spali ostatní, se ale vždy připojil někdo z místní cestovatelské smetánky a ruskému jménu nikdo ostudu neudělal. Pití alkoholu ale nebylo většinou lidí přijímáno vstřícně. Jednou na nás dokonce přišla drážní policie – milicia (Мили́ция). Nelíbilo se jim naše pití a výrazně nám doporučili jít spát. Jejich doporučení však na úrodnou půdu nedopadlo a my pili dál. Když přišli podruhé, zabavili nám veškerý viditelný alkohol a odešli do vedlejšího vagónu. V něm pila druhá parta (tentokrát Rusové) a ta takové štěstí neměla. Milicia je nemilosrdně vysadila z vlaku ven. Toho jsme však nedbali, a vyndali neviditelný alkohol. Když přišla milicia potřetí, vysoký a urostlý policista prohlásil „pojďte se mnou“. Krve by se v nás nedořezal, ale díky alkoholu v krvi jsme z něj neměli více obav, než bylo nutné. Odvedl nás nakonec do první třídy, do jejich soukromého kupé. Tam nám vysvětlil, že se mu prostě líbíme (resp. líbí se mu Lenka), a že se zpije s námi. Stalo se. Byla to jedna z nejdelších nocí Sciova života, ale stála za to!
Průvodčí (rusky děžurné) dělají na Transsibu většinou ženy. Na každý vagón jsou dvě. Střídají se mezi sebou po dvanácti hodinových směnách, během kterých kontrolují lidi nastupující na stanicích do vlaku, dvakrát kompletně vytřou celý vagón nějakým extrémním savem, pomáhají cestujícím a ještě se starají o klid a pořádek.

Kouzlo Transsibu

Ke všemu, co jsem popsal, je nutné si ještě přidat to, že vlak projíždí krásnou a pestrou krajinou, ve které se střídají nádherné hluboké lesy plné bříz se špinavými a zašlými velkoměsty a ty zase s poli, loukami a krásnými vesničkami, ve kterých jsou všechny domky dřevěné a mají úžasné a pestře vyřezávané okenice, natřené vždycky na modro, a ještě úžasněji a pestřeji vyřezávané štíty. Největším kouzlem trati jsou řeky. Transsibiřská magistrála po celé své délce překonává několik světových veletoků. My jsme na naší cestě do Irkutsku jeli přes Ob, Jenisej a ještě nespočet dalších menších řek, jejichž jména si už ani nepomatujeme. Mosty byly vždy téměř zázrakem architektury (někteří nechápou doteď, jak moc můžou být nosníky zrezlé, aby se nezhroutily), a mnohé z nich stály na svém místě už od doby, kdy se magistrála začala stavět.

Konec dobrý všechno dobré

Po čtyřech a půl dni putování jsme se přiblížili k Irkutsku, kde většina lidí vystupovala. Bylo deset hodin večer moskevského času, tři hodiny ráno místního. Ve vlaku začal mumraj. Všichni se balili, vraceli povlečení, loučili se a na poslední chvíli si měnili své adresy a opisovali čísla mobilů. V Moskvě do vlaku nastupovala skupina cizích lidí, v Irkutsku vystupovala téměř rodina. S mnoha lidmi z vlaku si píšeme, na všechny rádi vzpomínáme.
Na nádraží v Irkutsku jsme po čtyři a půl denní cestě dorazili na minutu přesně.

APPENDIX: Scio na Cirkumbajkalské magistrále

Vedle magistrály Transsibiřské a Bajkalsko-amurské jsou zde i další. Jednou z nich je magistrála Cirkumbajkalská (Кругобайка́лка), která se táhne podél jižního břehu Bajkalu z Kultuku do přístavu Bajkal (nedaleko Listvyanky). Je dlouhá přes 80 km, vede přes 200 mostů a 36 tunelů. Představuje jedno z největších a nejdražších dědictví ruské architektury. Proč? Její stavba byla enormně technicky i finančně náročná. Stavěli jí v letech 1899–1904 nejen Rusové, ale hlavně mnoho cizinců... kromě Italů, Němců, Poláků, Angličanů, Francouzů a Slováků také Češi. Rusové jí sami přezdívají „Zlatá cesta“, dělníci i inženýři zde byli doslova královsky placeni. Místní průvodkyně nám tvrdila, že za měsíc práce dostal dělník peníze v hodnotě rodinného domku a deseti krav. To jsme jí nevěřili, to už je moc i na poměry ruského carství... Dnes zde jezdí už jen jednou denně turistický vlak, na který jsme si koupili lístek s mým německým kamarádem Gregem. Usedli jsme u okének, a čekali co přijde. A přišel Saša a jeho žena, pár v důchodu. Sedli si naproti nám, Saša vytáhl prehistorickou mapu magistrály a ochotně nám začal (rusky, jak jinak) líčit historii dráhy. My vytáhli termosku s čajem a nabídli jim. Paní odmítla. Saša dostal od paní plastový kelímek, na dno nasypal instantní kafe a zalil to naším čajem. Prý koktejl... Každopádně naším čajem se hostitelství obrátilo, a po zbytek dne jsme již neměli šanci těmto dvěma cokoliv nabídnout. Paní vytáhla rajčata, paštiku, vařená vajíčka, sýry, chleby, jablka, okurky, domácí sekanou a dortíky, džusy, med a pomazánky, k čemuž posléze přibyly šišky, omuli a několik nepojmenovatelných dobrot. Saša vytáhl dva a půl litru piva a vodku. Litr. Po stogramových stakanech vodka zmizela velmi rychle, pivo ji následovalo – naštěstí jsme ho měli i dost z vlastních zásob. Saša se pak v mírně podnapilém stavu zhruba kolem jedenácté hodiny dopolední rozhodl, že naučí Grega hru „Když ty, tak já taky“. Greg na hru přistoupil, a než se nadál, Saša se začal svlékat. Najednou vlak zastavil, Saša vyběhl ven a skočil do Bajkalu. Ten měl asi 9 °C. Nic naplat, skončili tam oba. Když jsme se vrátili zpět do vlaku, Saša vytáhl další litr vodky. Na to, že vyrazil na relaxační výlet se svou ženou, byl poctivě vybaven, a většího důkazu ruské pohostinnosti není myslím třeba.
V dobách, kdy ještě magistrála nebyla, bylo nutné přepravovat pasažéry přes Bajkal jinak. Jako nejlepší se jevila forma dvou ledoborců: Angary a Bajkalu. Zatímco Bajkal přepravoval vagóny a leží dnes někde na dně Bajkalského jezera, Angara převážela cestující a kotví dodnes v Irkutsku.

Kam dál?

Web expedice Něrpa (Bajkal), kde naleznete fotografie, video s originální hudbou, a další články

Poděkování patří našim sponzorům a partnerům.

Autorský tým s ID: Jiří „Džordž“ Černý, Petr „Scio“Juračka, Jakub „Krtek“ Matějovic Ruský kultovní malíř a filozof Nikolaj Rerich 



Plackartnyj vagon Autor: © P.J.Juračka

Otevrené kupé Autor: © P. J. Juračka

Místní cestující Autor: © P. J. Juračka

Ruský venkov Autor: © P. J. Juračka

Jízdenky Autor: © P. J. Juračka

Novosibirsk Autor: © P. J. Juračka

Transsib Autor: © P. J. Juračka

Obchodnice Autor: © P. J. Juračka

Samovar ve vagónu Autor: © P. J. Juračka

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.96

Anketní otázka