Žádný z živočichů, který je při smyslech, se nevystavuje záměrně nebezpečí toho, že se vydá do míst, kam nepatří. Jedinou výjimku představuje člověk, jemuž cestovatelská touha, generacemi získané zkušenosti a technické vymoženosti umožňují obelstít pud sebezáchovy do té míry, že je ochoten vystavit se i nejextrémnějšímu prostředí na světě. Je pravdou, že díky tomu dokázalo lidstvo obydlet Zemi. Ale stejně tak, jak jsou lidské bytosti nezdolné, tak jsou i křehké.

 

Muž, který ztěžka oddychoval na dřevěné pryčně zahnilého pokoje budovy s názvem „clinica“, byl chlap jako hora. Do panamského pralesa v provincii Darién odjížděl důkladně připravený a sebejistý. Teď se jeho svaly třesou zimnicí, tvář má zsinalou z opakovaných záchvatů kašle a co chvíli se snaží bezúspěšně zbavit svého žaludku i střev. Jakoby ho postihl břišní tyfus, malárie a tuberkulóza zároveň.

Na potřebná vyšetření tady nejsou zařízení, a tak se snažím doktorovi popsat expediční anamnézu, tj. průběh posledního týdne v pralese. Moc to ale nepomáhá – antimalarika skoro OK, nesnědli jsme snad žádný neznámý plod, jedovatou rostlinu či žábu, vodu jsme získávali z liány a kornoutů rostlin na březích jezera. Podle „doktora“ je to malárie, otrava toxiny a infekce bakterií. Podezření padá i na askariózu – onemocnění vyvolané škrkavkou (požitím kontaminované vody nebo potravy), a vzhledem k terénu i na melioidózu, kterou způsobuje bacil přítomný ve vodě, půdě, půdním prachu a v bažinách. Paciente vyber si!

Osobně jsem – ale až v klidu domova – dávala vinu oněm rostlinám, které – jak jsem se dočetla později – mohou absorbovat infekci z půdní vody (ale kde by se tam, 150 km od nejbližšího města, vzala?), ale nakonec by to bylo stejně jedno. Léčba totiž probíhala jen formou pití silného osoleného čaje (těžko říct z čeho) s trochou „pepře“ a silné víry v uzdravení.

Úspěch se dostavil, pacient přežil. Své v tom jistě udělala i fyzická dispozice mého parťáka, která nedovolila, aby se organismus pod útokem neviditelného predátora zcela vyčerpal, a mohl tak zbytek sil použít na obranu. Na tu událost si ale často vzpomenu, když jdu nabrat třeba vodu do potoka.

Mezi lovcem a kořistí jde vždy o život. Na velikosti nezáleží, neviditelní mikrobi mohou být strašlivými dravci. Znají své oběti a vědí, za které provázky mají tahat. Dokážou přechytračit obranný systém a způsobit převrat v tělech organismů o tolik větších, než jsou oni sami. Žádné orgány, žádný mozek, žádná brilantní konverzace ani duchovní hodnoty, a přesto dokáží dokonce i to, co neumí ani nejvyspělejší lidská společnost, žít (podle lidských měřítek) na věky. Všudypřítomné, neviditelné a téměř nesmrtelné. Kdybychom mohli vidět pohromadě více jak desítku tisíc generací mikroorganismů, nezaznamenali bychom u nich sebemenší známku sešlosti věkem, na rozdíl od člověka, kterého by tato retrospektiva dovedla pomalu až k počátku jeho druhu.

Schéma lovu a úniku je však tvárné, a tak se díky mnoha pokolení trvající interakci mezi hráči v boji o život zákonitě vytvořily neustávající závody ve zbrojení. Nezáleží na tom, zda člověk patří mezi dravce nebo potenciální kořist, přirozený výběr ho donutí přijmout protiopatření. Musí se přizpůsobit každému skoku a obratu ve vývoji prostředí, aby udržel krok. Jelikož však je v globálním měřítku mladým druhem a tudíž měl na vývoj své taktiky přežití teprve krátký čas, měl by si možná dávat mnohem častěji pozor, aby nad ním ten miniaturní „dravec“ nepřebral vládu.

Související článek:  Příprava pitné vody v terénu

Divadlo pro odlehčení tématu:   Drama v džungli   (v angličtině)

Drama, ve kterém o nic nejde   (seriál, v angličtině)