Vaše reklama

Kumerské pohoří - Mayské chrámy v české džungli

07.05.2010 - 01:49   |   Redakce: Václav Cílek, ředitel Geologického ústavu AV pro ekolist.cz

Skály nad nivou Ploučnice Autor: © Petr Pokorný

Že nevíte, kde pohoří je? Kniha Václava Cílka Krajina z druhé strany, která vyšla vloni na podzim, uvádí: "Toto kapesní pohoří je asi šest km dlouhé a maximálně čtyři km široké. Oproti okolní krajině vystupuje jen asi 50–70m vysoko," píše autor a přidává: "Je to možná poslední pískovcové pohoří, kde se běžně zachoval původní ´před-borový´ les."
Motto: “Skály okolo tajuplně upínají se ve vetchý háv z mechu a visutého kořání. Nepovědí, co viděly strastí a běd, nezjeví, co slyšely nářků a kvílení. A divnému žalmu lesů nerozumíme. Bezděk usedá zbloudilec, naklání líce ke studené stěně a v kolébavé hudbě noří se do snů a přeludů.”
J. Kafka, 1908, Severní Čechy, díl XII, str. 16, nakl. J. Otto, Praha.
 
Jako Kumerské pohoří je označována složitá a mnoha dílčími roklemi protkaná pískovcová plošina mezi pásmem Máchova jezera na jihu, Ploučnice na severu, silnice Doksy-Mimoň na východě a přibližně Spící pannou na západě. Oblast byla v minulosti označována rozmanitým způsobem jako Komárovský hřbet (1870), Kummergebirge (1887), Komárovské pohoří (1916) či Hradčanská pahorkatina. Mně by se nejvíc líbil název Komáří vrchy, ale nedovolím si zavádět další název a tak se držím nejposlednějšího Adamovičova označení (1997). Kumerské pohoří je poměrně výrazně tektonicky ohraničeno. Je tvořeno velmi rozmanitými pískovci jizerských vrstev, ve kterých se vyskytují jak šedé až hnědé kvádrové pískovce, tak žlutavé a někdy až cihlově červené vápnité pískovce. Toto kapesní pohoří je asi 6 km dlouhé a maximálně 4 km široké. Oproti okolní krajině vystupuje jen asi 50-70m vysoko. Nejsložitější morfologii má ve svém severovýchodním výběžku – Hradčanských stěnách – nad obcí Hradčany. Část pohoří je chráněno v rámci NPR Břehyně a před časem se vážně uvažovalo o rozšíření rezervace na celé pohoří.
Kumerské pohoří má několik zvláštních rysů, které jej vydělují z ostatních českých skalních měst:
- Polohy vápnitých pískovců (např. v rámci Hradčanských stěn, Tvarožníku, Psích kostelů aj.) vytvářejí drobné, někde jen několik metrů velké ostrůvky odlišné, většinou vápnomilné vegetace s muky, mateřídouškou, skalníkem, vzácně dokonce pěchavou a dalšími rostlinami. Je neobvyklý pocit narazit v jinak botanicky chudé krajině (dole borůvka, nahoře borovice) na kvetoucí skály porostlé konvalinkou, kokoříkem, modrými zvonky a bělozářkami.
- Je to možná poslední pískovcové pohoří, kde se běžně zachoval původní ”před-borový” les. V okolí Ploučnice nalezneme prosvětlené doubravy podobného typu, jaké zde asi rostly v mezolitu, běžné i na pískovcích jsou buky a další listnaté stromy. Jinak je však pohoří porostlé mladým lesem, před 2. světovou válkou muselo být vcelku holé. Odlesnění lze očekávat již od 16. století, kdy zde probíhala intenzivní těžba železných rud.
- Přestože průměrné srážky pro Doksy se pohybují kolem 600 mm, tak pohoří působí vlhkým dojmem a je podobné Labským pískovcům – v roklích nalezneme skály porostlé mechovými kobercemi, v dolech (Měděný důl) narazíme na mechové zahrádky s hojnou plavuní. Na mnoha místech se udržují louže a mokřady. Je to způsobeno velkým množstvím jílových minerálů uvolněných z vápnitých pískovců, zvětralých vulkanitů a spraší.
- Zdejší krajina má ještě větší charakter mozaiky než jiná pískovcová pohoří. Není to způsobeno jenom náhlými vegetačními rozdíly a přítomností roklí i ploché náhorní plošiny, ale hlavně různými druhy pískovců. Je běžné, že spodní partie skal tvořená kvádrovým pískovcem tvoří oblé šedé útvary – ”sloní zadky”, ale horní vápnitá partie je složitě římsovitě utvářena a postižena téměř krasověním.
- Objevuje se zde velká svahová dynamika projevující se odlamováním skal a lokálními sesuvy. Na nedalekém Kokořínsku skála většinou opadává zrníčko po zrníčku, tady jednou za čas namokne a utrhne se celý půdní pokryv i s ochrannou vegetací.
V červenci 2000 jsme se do Kumerského pohoří vrátili, abychom zde provedli výzkum převisů a jejich výplní ve střední části Kumeru v prostoru Uhelné rokle, kde náš předběžný výzkum odhalil bohaté pravěké osídlení přičítané lužické kultuře. Jednalo se o čtvrtou výkopovou sezónu prováděnou za pomoci studentů kulturní antropologie bývalého Institutu základů vzdělanosti UK, který se mezitím transformoval do samostatné fakulty (FHS UK). Výkopů se účastnilo asi 45 studentů a zasáhlo do nich i dalších asi dvacet návštěvníků, kteří za námi přijížděli nejenom z Berkeley, Sheffieldu, Denveru, ale dokonce z Brna.
Místo jako stvořené pro fotografa National Geografic
Zprávy z dřívějších výkopů jsou průběžně publikovány např. ve Speleu 29 apod. Dovolte mi připomenout, že většinou míříme do krajin, kde archeologický výzkum nebyl prováděn buď vůbec, nebo jen okrajově. Prostě se rozeběhneme po krajině, sondujeme v nadějných převisech a co objevíme, to máme. Myslím, že měníme pohled nejenom na pravěké osídlení kraje, ale také na jeho přírodní historii, protože společně s archeologickými nálezy často nalézáme kosti lovených zvířat, určitelné uhlíky, fosilní semena, měkkýše, neobvyklé sedimenty. Další zvláštní věc je ta, že jsem se před lety – dokonce písemně – zavazoval, že tato místa jsou jak stvořená pro fotografy National Geographic, ale že jim je neprozradíme. Věc se dnes má jinak, výzkum převisů severních Čech je financován právě americkou National Geographic Society, kterým pravidelně podává náš vedoucí Jiří Svoboda roční zprávy. Máme za to nejenom něco peněz na výzkum a ubytování studentů, ale také pocit, že děláme práci s větším než regionálním významem.
Kulturně antropologická pozorování
B. Kinský (1947): popisuje dnešní Hradčany jako ves Kumr, jejíž jedna část se jmenuje Hradčany. V jeho době se jednalo o klidné letvisko pro nenáročné (1662 ha, 97 domů, 382 obyvatel). Značnou část plochy tvořila obora. V lesích se ještě v Kinského době pálilo, zejména sv. od vsi dřevěnné uhlí. Kromě mlýna, myslivny a kaple zde nebylo pozorováno nic pozoruhodného. Obec pochází z doby před Třicetiletou válkou a asi byla založena uhlíři a dřevaři. V době Valdštejnova zbrojení (další militaristický motiv v životě obce) byla mezi Kumerským rybníkem a Držníkem zřízena vysoká pec – hamr, v níž ještě v roce 1780 byla zpracovávána ruda kutaná v horách mezi Bukovou a Borným. V roce 1840 vyhořela celá ves, která tehdy měla 40 chalup. Tentýž autor uvádí i název pahorku na západní straně obce nad Ploučnicí – nazývá jej Císařův pahorek. Nejspíš se jedná o analogii táhlého východozápadního návrší nad Jestřebím, které mělo být navštíveno Josefem II. při obhlídce přirozených strategických míst, kde byl šel zastavit pruský vpád.
Jak pochopit Hradčany
Několikrát vysídlená obec Hradčany se svým svérazným obyvatelstvem se studentům stala vděčným objektem ke kulturně antropologickým studiím – zejména k pozorování různých důmyslných způsobů, jakým si místní lidé po ránu opatřují rohlíky a večer alkohol. Méně přizpůsobiví jedinci, např. čtyřčlenná americká rodina, která se těšila na romantiku výkopů, již po dvou hodinách práce na lokalitě zasedla k poradě a oznámila, že ještě dnes odjíždějí. To ještě nevěděli, že o chvíli později zůstane Tim viset v polopropadlém mostu nad Ploučnicí. Dosud si totiž neuměli představit svět, kde v sedm ráno nedostanou rohlík ani za dolar a kde večer hospoda neotevře, protože se majiteli nechce. Rovněž jim nebylo jasné, proč se v okolí potulují dobře vyzbrojená individua v postarších amerických uniformách, která vypadají, jako že je někdo zapomněl ve Vietnamu a oni se nějak probojovali až do Hradčan.
Abychom pochopili Hradčany je nutné vrátit se do nedávné minulosti. Němci zde začali budovat velké letiště v březnu 1945, již v dubnu je Američané těžkým náletem zničili. Obec byla po roce 1945 vysídlena, ale i čeští novousedlíci ji museli po roce 1950 opustit, když se zde začal budovat vojenský prostor Ralsko. K dalším změnám došlo po sovětské invazi v roce 1968. Říká se, že místní lidé si k ruským okupantům rychle vybudovali symbiotický vztah založený na směně benzínu a dalších produktů.
Mayské chrámy v české džungli
Když bylo v roce 1991 jasné, že Rudá armáda na nějakou dobu ve střední Evropě končí, ale že v Rusku nemají vojáci kam hlavu složit, došlo k poslednímu velkému vzepjetí obchodních aktivit. Svědkové líčí, jak Rusové prodávali a kupovali, co šlo, včetně starších sovětských automobilů. Ty rozmontovali na menší kusy a aby je bylo kam dát cestou domů, tak do různých jam po ženistech nastrkali munici a jámy zahrnuli. Co doma s granáty? Výsledek je ten, že dodnes v okolí narazíte ne na ženisty, ale na hledače zbraní. Byl jsem velmi zaražen, když jsem pod několika převisy nalezl mělké sondy. Podle vyhrabaných kousků železa (vojenský amplion, staré konzervy, řetěz a v okolí vytěžené vulkanické žíly pod Jindřichovou vyhlídkou – kamenické dláto) bylo zřejmé, že veškeré zdejší převisy jsou systematicky procházeny lovci sudetských pokladů po odsunutých Němcích a sběrateli militárií.
Penzion Pláž, ve kterém jsme byli ubytováni, leží hned vedle opuštěného ruského letiště. Je to velmi frekventované místo. Militantní trampové, polovojenské bojůvky, ilegální závody taxikářů, dokonce jedna techno-party se odehrávají podél 2,5 km dlouhé příjezdové dráhy, kde chtěl M. Kocáb vybudovat mezinárodní letiště pro jumbo-jety. Hangáry jsou často zaplněné odpadky a člověk zde narazí na nápisy azbukou, např. ”Letadlo nesmí vzlétnout, když jsou dveře hangáru zavřené”. Jinak vše začíná pokrývat les, takže zvláště navečer vypadají stupňovité hangáry jako mayské chrámy někde v džungli.
Policie nebo lesní stráž?
Jádrem společenského života Hradčan je pár stolů zakrytých maskovací sítí a nesoucí nápis Saloon. Druhý týden našeho pobytu se v Saloonu třikrát střílelo, jen tak. Paní T. pak řešila problém, co dělat, jestli si paní F. bude stěžovat na střelbu ve vsi. Místní občan Saxofon, zdálky rozeznatelný podle sekyrky a hřebenu za opaskem, nám pak tajemně sdělil, že v pondělí už konečně přijede H. Gaensel, vypustí rybník a asi najde tu Jantarovou komnatu. Gaensel nedorazil, ale z dřívějšího pohovoru na Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu vím, že existuje podezření, že v Hradčanech a Milovicích zanechala sovětská armáda nějaké podzemní prostory, snad skladiště zbraní, které je možné využít, pokud by se u nás změnila politická situace. O skladiště se prý vždy stará někdo místní – ”dubok” neboli ”pařez”, tedy spící agent. A jen na dokreslení poměrů uvedu jednu příhodu: Hovořím se studenty, ale slyším, jak dole kvičí prase. Jdu se podívat, co se děje, ale cestu mi zastoupí muž v maskáčích, na jednom boku velký nůž, na druhém boku pistole. Na prsou šerifská hvězda a nápis ”Policie Ralsko”, na zádech nápis ”Lesní hlídka”. Míří mi samopalem na břicho a přísně říká: ”Kde je paní Tůmová?” Odpovídám, že jsem tady slyšel prase. On říká: ”To je v pořádku, to je služební prase”. Jdu dolů a opravdu to je v pořádku, dole je divoké prase a na vodítku jej drží podobné individuum. Jdu nahoru, opět na mně zamíří samopal a opakuje otázku. Pochválím prase, řeknu, že nevím, co je s paní Tůmovou, a začínám chápat, proč se vždy doma tak pečlivě zamyká.
Uhelná rokle
Naším hlavním pracovištěm bylo skalní defilé v Uhelné rokli asi 300 m východně od hranic obory. Jedná se o největší a z místní silničky dobře patrné převisy ležící asi 8 m nad nivou v severní části rokle a východně od Všivého dolu. Původně jsme očekávali, že největší osídlení by se mohlo kumulovat do velkých převisů Hradčanských stěn (Kamenná rokle, Smolná rokle, skalní defilé mezi Bahnem a Havraní skalou), ale asi 15 negativních sond nás odradilo. Lidé několika pravěkých kultur si pravděpodobně vybrali tuto část Uhelné rokle, protože se periodicky proměňovala spíš v mokřad než v jezero. Mohutné výplavové kužele bočních roklí např. Štěrkové rokle svými sedimenty blokují hlavní údolí, které se mění v mokřady s otevřenými oky vodních hladin. V novověku byly učiněny pokusy o založení rybníka, ten se nejspíš rychle změnil v bažinu, takže byly právě naopak učiněny pokusy o odvodnění pomocí struh.
Převisy v Uhelné rokli tvoří asi 120 m dlouhé defilé, jehož střed tvoří hlavní převis o délce 20 m, hloubce 2-5 m a výšce 4-5 m. Převisy byly otevřeny celkem na čtyřech místech sondami o hloubce až 2 m. Kromě toho byl vykopán Převis u obory ležící na rohu jižní stěny Uhelné rokle přímo proti plotu obory. Tento převis poskytl kromě bohatého pravěkého materiálu také důležité pozorování – do převisu je vevanuta vrstva mladé, vápnité spraše. Po Proškově převisu u Zátyní a Krápníku se jedná o třetí převis, ve kterém byla nalezena spraš. Důsledky nálezu jsou dalekosáhlé, protože představují i tento převis ležící poměrně nízko nad údolním nivou, jako útvar starší než holocén.
Za důležité považuji, že se nám z těchto i dalších převisů podařilo shromáždit bohatý pazourkový materiál v kontextu zejména s eneolitem. Je zjevné, že ojedinělé pazourky nalézané v převisech mohou patřit hned několika kulturám a že je v některých případech není možné odlišit od mezolitických. Kromě toho byl v nedalekém Měděném dole zkoumán nepojmenovaný převis ležící asi 300 m od ústí rokle v polovině východního svahu dolu. Sonda prošla dobře vyvinutou 60 cm mocnou kulturní vrstvou, ve které byl nalezen jeden (eneolitický?) pazourek, jeden střep a jedna kost. Je to typ převisů, které známe i z okolí Dubé. Lidé v nich pravidelně spali či pasáčci ohně topili, ale nikdo nic neztratil, protože to málo, co měl, si dobře hlídal.
V údolí Ploučnice
Převis Donbas leží v údolí Ploučnice asi 1,4 km severně od středu obce Hradčany 3,7 m nad nivou. Je to nápadný útvar o výšce 4-5 m s pěkným skalním oknem. Jméno pochází z malůvky uhelné šachty s odvaly a nápisu azbukou “Donbass” v čele převisu. Archeologicky velmi bohatý byl svah pod převisem, kde kromě bohatého zdobeného souboru novověké keramiky byl nalezen krejcar z roku 1859 (hypotéza: převis byl útočiště nějaké bohatší rodiny během pruských válek), dále mince z roku 1624 odkazující k Třicetileté válce, odznak Lenina odkazující k vojenskému tažení roku 1968, pazourky a keramické fragmenty. V horní poloze byla v převisu nalezena středověká dehtárna (?) s velkými zlomky zásobnic, korýtkem a děravým kamenem pískovce o průměru asi 60 cm. Ve spodních vrstvách se objevil zatím jeden z nejbohatších souborů saské lužické kultury, řazené do billendorfského okruhu, jaký byl kdy v severních Čechách nalezen. Enigmatická je tenká spodní poloha ležící hned nad skalním podložím, která poskytla 25 pazourkových artefaktů a jeden střep. Jedná se patrně o mezolit, ale nebudeme se mu věnovat, protože máme dost lokalit, které jsou zaručeně mezolitické. V každém z převisů byla nalezena malakofauna a hojně kostí včetně zubů bobra.
Převis Lakota
Převis Lakota leží v údolí Ploučnice poblíž kaple sv. Eustacha. Je ve střední části 4,8 m hluboký, 3-4 m vysoký a celkem 18 m dlouhý. Skalní podloží leží v hloubce 1,6 m a kulturní vrstva má mocnost 1,5 m. Malá, orientační sonda poskytla stovky keramických fragmentů, v nichž jsou zastoupeny střepy hlavně kultury lužických popelnicových polí a siřemské fáze kultury nálevkovitých pohárů. Poměrně hojný je ve spodní části profilu doprovod pazourkových artefaktů, ale jednoznačný mezolit nebyl potvrzen. Jméno Lakota bylo zvoleno po velkém zvažování – převis nám ukázal náčelník Lesní ligy, která si před časem pozvala do svého tábora skutečného severoamerického Indiána z kmene Lakota. I v rámci snad 150 orientačně zkoumaných převisů severních Čech se jedná o mimořádnou lokalitu. Naši návštěvníci mívají pravidelně dojem, jako kdyby v každém převisu něco bylo. Ve skutečnosti jsou za našimi výsledky desítky projitých kilometrů, mnoho negativních orientačních sond a velké zvažování.
Mezoliticko-neolitická evropská unie
Když za námi přijel Marek Zvelebil z Univerzity v Sheffieldu a Barbara Voytek z Berkeley v Kalifornii, měli jsme dlouhou diskuzi nad jedním z největších předělů v lidské historii – nad přechodem od lovecko-sběračského života k zemědělskému, od mezolitu k neolitu. Marek se domnívá, že někdy asi 7700 lety proniklo do severozápadního Maďarska, Rakouska, jižní Moravy a posléze do středočeských nížin nové etnikum, které místním mezolitikům praktikujícím divoké zemědělství ušetřilo kulturní šok v podobě organizovaného zemědělství. Střední Čechy v té době mohly fungovat jako ohnisko, odkud se nový životní styl šířil dál na sever a severozápad. Lokalit, kde se dá přispět k řešení této problematiky, je v celé Evropě hodně málo. Vypadá to tak, že převisy na Bezdězu, kde je jak neolit tak mezolit dobře vyvinut, vrstvy navíc obsahují hodně kostí, může hodně přispět k porozumění změn, které se odehrály v tomto zlomovém období. Nálezy v Lakotě, Donbasu a Uhelné rokli přispívají k poznání historie krajiny, ale Bezděz je lokalita jiného řádu – může vypovídat něco o Evropě a její civilizaci. Může to být bod na mapě mezoliticko-neolitické evropské unie.
 
Poznámka: jedná se o jeden z textů původně určený pro jeskyňářský časopis SPELEO z druhé poloviny 90. let, kdy jsme společně s Jiřím A. Svobodou, dalšími specialisty a mnoha kopáči prováděli intenzivní výzkum pískovcových převisů.

Skály nad nivou Ploučnice Autor: © Petr Pokorný

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.88

Anketní otázka