Vaše reklama

Jan Kopka - Na kole z extrému do extrému

06.01.2010 - 00:35   |   Redakce: Dana Jakoubková

V podstatě nemáš odvolání. Nemůžeš to zabalit, nemáš komu říct, že už nechceš jet. Jseš sám v nekonečný pustině a můžeš to tak akorát zakřičet do lesa. Čas a vzdálenost pro tebe musí přestat existovat. Musíš bejt připravenej na to, že třeba budeš muset táhnout kolo sto kiláků, nesmí tě to zaskočit, jinak se zlomíš psychicky. Jezdit na kole v zimě a k tomu na Aljašce je prostě tak trochu pakárna.

Pro některé lidi jsou extrémní podniky živnou půdou a je jedno, zda se vyžívají v adventure závodech nebo v náročných sólo akcích. Jan Kopka se ale nezdá být tím typem, který už na základce balil na své výkony holky a systematicky cílevědomě budoval svoji bikovou kariéru. Cyklistika ho sice pronásleduje od mládí, ale dobrodružné závodění okusil poprvé až v 38 letech, ve věku, kdy většina jiných svoji kariéru končí. V tomto „zasloužilém“ věku byl prvním Čechem na startu dvou klimaticky nejextrémnějších bikových závodů na světě – v roce 2000 Crocodile Trophy v Austrálii (+ 50 °C) a v roce 2003 závod Iditabike na Aljašce (-35 °C).
"Najednou, snad jen sto metrů ode mne, zavyl vlk. Hrklo ve mě. Měl jsem pocit, že už nemůžu, ale najednou mám dost sil ještě zrychlit."
Iditarod Trail Invitational, kterému se přezdívá Iditabike, se jezdí po trase legendárního závodu psích spřežení Iditarod, a samozřejmě také v době, kdy je země ovládána až čtyřicetistupňovými mrazy a silnými vichřicemi. Někteří jej řadí někam mezi bikový ultramaraton a horolezectví. Vytrvalost a fyzická kondice jde ruku v ruce se schopností přežít drsné podmínky. Účastníci musí překonat 560 kilometrů nehostinnou krajinou jen přičiněním vlastních sil – na kole, či pěšky resp. na sněžnicích nebo na lyžích. Důležitý není jenom trénink a speciální výbava, ale především psychická odolnost, nadhled a smysl pro humor. Startuje se v Knick Lake blízko Anchorage a trasa vede přes pohoří Alaska Range 560 kilometrů divočinou do Mc Grathu, kde je cíl kratší trasy. Kdo má chuť bojovat s nepřízní přírody delší čas, může pokračovat až do cíle závodu psích spřežení – Nome na pobřeží, které je dalších 700 mil daleko.
"Jednou jsem dorazil do nějaký osady a šel se do baru zeptat, kudy dál, jak vypadá cesta a předpověď počasí. Koukali na mě jak na zjevení - na kole, v zimě, Čech a hned po ránu si dal pivo – kroutili hlavama.“
Tohoroční teplá zima, kterou tu nepamatují 50 let, však přinutila organizátory přesunout start závodu dále na sever k Fairbanksu, kde se teploty pohybovaly mezi -10 až -35 stupni a bylo tam to hlavní – sníh. Na kratší trase byla dvě kontrolní stanoviště, kam si mohli závodníci poslat předem balíčky se zásobou potravin. Na dobu mezi těmito stanovišti, což představuje cca tři dny, si vše potřebné pro pobyt v divočině museli nést či vézt s sebou. Trasa není nijak striktně vymezena. Závodí se stylem „dostaň se, jak umíš“. Organizátoři nezajišťují ani mapy a letos, vzhledem k přesunu trasy závodu, ani sami přesně nevěděli, kudy by vlastně měli závodníci jet. Je to prostě dobrodružství a jako takové se musí závod brát, a člověk by měl být připraven na všechno, a počítat i s tím, že tam někde může zmrznout.
Na otázku, proč se pouští do takových podniků, Honza sám nenašel uspokojivou odpověď. Když jsem ale poslouchala jeho vyprávění ze zimního dobrodružství na Aljašce, zdálo se mi, jakoby hledal sám sebe, svoje kořeny, svou duši. Nějaký jiný, lepší druh spojení s lidmi i s přírodou. Závodnickou náturu ale Honza nezapřel a až do odstoupení patřil k absolutní špičce. A to i přesto, že tento ročník patřil v historii závodu k nejtěžším. Neděle 23. února 2003 byl pro Honzu den D – byl prvním – prvním Čechem, který stanul na startu závodu v království sněhu a ledu.
Tvoje rozhodnutí přejet Aljašku v zimě na kole bylo dobrovolné a při plném vědomí?
...ale jo, na mou duši a na psí uši, dobrovolné. První impuls mi ale dal Pat Norwil - kamarád z Ameriky, kterého jsem poznal v Austrálii na Crocodile Trophy. On už absolvoval Iditabike několikrát, a jak jsme se tak pekli v australském vnitrozemí, bylo jedinou ledovou vzpruhou jeho vyprávění o zimní Aljašce. Tak jsme tehdy upekli v tom extrémním vedru plán na stejně extrémní podnik z druhé strany Celsiovy stupnice. Musím ale podotknout, že i když jsem ho poslouchal tenkrát pozorně, o čem tenkrát mluvil, jsem si plně uvědomil až teď, když už to mám za sebou. Pat byl iniciátor a také rádce. Bez jeho zkušeností bych vůbec nevěděl, jaké vybavení si pořídit a bez jeho rad před startem bych taky asi daleko nedojel. Podstatu takového survival dobrodružství jsem vlastně do té doby ani neznal, a to už vůbec nemluvím o nějaké outdoorové výbavě. Já do tý doby jen jezdil na kole a že existuje něco jako vodotěsný zip nebo ždárak, jsem netušil.
Na Aljašce je tenhle závod dost populární, a když chce někdo závodit, v podstatě si v jednom speciálním obchodě pořídí všechno, co potřebuje, od nádobí až ke kolu, pěkně odlehčené v titanu, a nádavkem mu přibalí ještě teplé prádlo a špunty do uší, aby ho vlci v noci nerušili. Proč jsi nevyužil této možnosti?
Jo, tam to mají fakt jednodušší, ale pro mne finančně nákladný. Kromě toho jsem přece z Česka a máme tady zlaté české ruce, tak proč jim to neukázat. Byl jsem jedinej účastník závodu, kterej si přivezl s sebou kolo ala "domaděl" - přesně připravený a vybavený pro takovej závod – kopřivnický Superior. Jak závodníci, tak organizátoři byli překvapený, že nějakej ´průkopník´ přijel se zimním speciálem – rám z hliníkové slitiny na kola s ráfky 29 palců, který se do Evropy ještě vůbec nedostaly. Nejspíš to byl první rám na devětadvacítky vyrobený v Evropě, a určitě první na široký kola (vyrobené ze dvou ráfků lepením pozn.red.). Měli pocit, že Amerika ztratila náskok, ale obdivně pokyvovali hlavama. Chtěli vědět, jestli se kolo dováží do Států, měli zájem o moje oblečení. Ujistil jsem je, že všechno moje vybavení je originál vyrobený jen pro tenhle závod, a najednou jejich perfektní vybavení do extrému ztratilo na hodnotě, protože v Americe je téměř nemožný, aby firma udělala něco na míru jen pro tebe, když nepatříš k absolutní světový špičce. Hodnotili vysoko pružnost českých firem, zájem o závodníky a vysokou profesionalitu zpracování. Přemýšleli, co je to za člověka, na kterýho pracovalo celý Česko, aby mohl přijet závodit na Aljašku. Vysvětlil jsem jim, že to je výhoda malého státu, kterej víc funguje jako rodina na rozdíl od anonymity země, jakou je Amerika. Vlastně jsem tím ještě před startem získal jejich respekt, a byl jsem hrdej, že jsem Čech.
Takže co se týká vybavení jste byli na stejné úrovni?
Tak bych to neřekl. Velkej problém byla váha. Moje nenaložený kolo vážilo tolik, co naložený kola ostatních. Byl to spíš expediční stroj než závoďák. Měl jsem dojem, že potřebuju všechno, co jsem si zabalil. A to jsem se sám od sebe vzdal i ochrany stanu od Jurka, které jsem využíval týden před startem při tréninku. Věřil jsem, že spacák a péřový oblečení, co mi dal Joska Rakoncaj, bude stačit. I přesto, když Pat viděl moje kolo ověšené brašnami, tak mi z něj spoustu dalších věcí vyházel, abych byl co nejlehčí. Horko těžko jsem uhájil aspoň ten spacák. Zůstalo mi pár věcí na sebe - spodní prádlo Moira, svrchní oblečení od Tilaku a péřovka . Vyhodil mi i přídavné lyžičky pro nasazení na pláště do příliš hlubokého sněhu. Pat je extrémista do slova a do písmene. Nebere si vařič, spacák ani kompas. V aljašských podmínkách se mi to zdálo jako šílenost. Ale ustoupil jsem jeho zkušenosti. Brašny od Doldy ušité na míru mi blahosklonně nechal. Asi se mu líbily, měly dost praktický boční otvírání. Místní ale nepoužívají vůbec klasické nosiče, a když mají brašnu, tak jako výplň rámu v celé ploše, aby se rozložila váha. Častěji však mají věci přichycené řemenama k trubce přišroubované na sedlovku nebo i představec.
Těch pár věcí na sebe, co ti Pat "dovolil" vzít s sebou, ti stačilo v tak extrémních klimatických podmínkách?
Když jsem šlapal do pedálů, stačilo oblečení jako u nás na běžky nebo v čem jsem v zimě doma trénoval. Ale jak zastavíš, je ti během minuty taková kosa, že musíš makat dál, nebo hned vlézt do spacáku. Abych se nemusel svlíkat, když jsem potřeboval na záchod, poradil mi Joska, abych si nechal ušít speciální dres s "oknem na zadku", že prý to mají horolezci vyzkoušený. ....a dost jsem to ocenil. Jinak jsem dooblíkal windstopperovou bundu, a měl jsem dobře zateplený ´koncovky´ - rukavice, čepici nebo kuklu a vložky pod návleky od Touche.
Vařič jsi neměl, počítal jsi tedy, že budeš dělat oheň?
Kdepak oheň, to bych musel na dřevo, něčím ho narubat, je to čas i váha navíc. Byl jsem připravenej jíst jen studený. Ono to ale nějak trochu víc ztuhlo, takže mi nakonec všechno chutnalo jako zmrzlý kosti. Masovky jsem doplňoval sladkýma tyčinkama a vodu jsem si vezl. Měl jsem dva camelbaky pod oblečením a na noc ve spacáku, aby nezamrzly. Celkem jsem měl šest litrů vody na tři dny, občas jsem narazil na lovecký srub, kdy jsem vodu doplnil.
Měl jsi nějakou taktiku postupu, časový plán?
Tam není prostor pro ambice, pro nějaký plánování. Veškerá strategie je ti na houby, protože stačí, aby se změnily sněhový podmínky a jsi v loji. Tam, kde jeden projede v pohodě po tvrdým sněhu, tam už můžeš mít závěje, takže se zdržíš a pak jsi za to rád, protože zase o kousek dál mezi tím vítr odfoukal hlubokej prašan a zase svištíš těch pár minut dobře a druhý dřou v závěji, fakt to prostě nemá cenu plánovat. Sto šedesát kiláků ti trvá 16 hodin, nebo taky pět kiláků dvě hodiny, a přitom si říkáš, že to docela jelo. Když to nejde vůbec láme tě to psychicky, ale do rána se musíš dát dohromady. Hodně závodníků to asi právě proto zabalila už na první kontrole. Před startem jsem si říkal - hlavně nejet sám, ale po pár hodinách mi bylo jasný, že to není možný dodržet. Z počátku byla cesta poměrně ujetá od skútrů a psích zápřahů, a jeli jsme pohromadě čtyři. Ale ti ostatní nabrali tak šílený tempo, že to vypadalo jako závod na 35 mil, to bylo neskutečný. Tak jsem je nechal ujet. Bylo mi jasný, že bych po sto kilometrech skončil. Takže už po dvaceti minutách od startu jsem zůstal sám a nasadil raději vytrvalostní tempo. Ono ani dost dobře nejde držet s někým krok, protože si musíš držet svoje tempo, kterým jsi schopen jet v momentálních podmínkách co nejdelší dobu, třeba i dva dny v kuse. Spát se ti chce taky jindy, na záchod jdeš jindy, hlad máš jindy a ten druhej na tebe nemůže čekat. Vždycky se ten rychlejší musí přizpůsobit tomu pomalejšímu, takže se vlastně navzájem zdržujou.
Změny charakteru sněhové vrstvy byly asi takovým bikerským oříškem. Jak se s tím popraly tvoje gumy?
Stav cesty odpovídá povětrnostním podmínkám a tomu, jak moc je cesta používaná místními lidmi - psími spřeženími, skútry ... Takže někdy je sníh přimrzlý, jindy hluboký, že se v něm s kolem vůbec nedá jet. Bajkování ve sněhu je vlastně o neustálém laborování s tlakem v pneumatikách. Vypouštíš nebo přifukuješ, třeba i desetkrát během chvíle, než najdeš ten správnej tlak a můžeš jet. Nikdy ale nevíš, na jak dlouho to je. Změní se povrch a zase musíš měnit tlak. Na tvrdým povrchu měkký gumy nejedou a dřeš se, v měkkým terénu se tvrdý gumy zase zařezávaj, tak pořád dokola přivypouštíš a přifukuješ. Ujet kilometr je kolikrát strašná dřina.
Co se ti na startu honilo hlavou, jaký pocit převažoval ?
Nebudu si hrát na hrdinu - měl jsem dost strach. Tušil jsem do čeho jdu, ale nevěděl, jaký to bude. Když se pak start opozdil až do podvečerních hodin, z toho jsem teda nebyl nadšenej. Vyrážet do mrazivý noci v tý obrovský neznámý prostoře...to mi bylo ouzko. Nemáš tu krajinu ještě očima osahanou, víš, že pojedeš po tmě vlastně jenom podle fantazie, protože úzký kužel čelovky ti zrovna široký rozhled neposkytuje, a když jí trochu popustíš uzdu, můžou tvý představy narůst do obludnejch rozměrů a to psychiku zrovna neposílí.
Z čeho jsi měl největší strach?
Z divokých zvířat. Když jsem viděl, jak místní choděj pro noviny do schránky u silnice s puškou, tak mi bylo všelijak. Hlavně jsem se bál vlků. Tu první noc jsem si to hasil tou šestkou za hodinu a rozhodně jsem nehodlal raději vůbec spát, a zrovna když jsem nad ránem měl krizi a myslel, že už fakt nemůžu, tak kousek ode mne zavyl vlk. V tu chvíli bych si asi ani nestačil rozepnout to okno na zadku. Div, že se za mnou neprášilo.
A jak jsi tyto „dramatické“ chvíle kompenzoval, co tě drželo v rovnováze?
Naučil jsem se třeba číst ze stopy těch přede mnou. I když jsem je neviděl, věděl jsem zhruba, jak na tom jsou. Ve sněhu bylo poznat, jak často odpočívali, tlačili nebo padali v technicky náročných úsecích. Vystopoval jsem, že mají potíže, a to mě posilovalo, pohánělo dál, měl jsem asi škodolibou radost, spíš to ale byla soutěživost.
Takže to byla klasika – jednou nahoře, jednou dole v mezích normálu? Neříkej, že v takových podmínkách nenastalo nic, co by tě pořádně rozházelo.
A to jo…třeba taková pitomost jako kapka vody, když ti ukápne na zip dresu. Nebyl vodotěsněj a okamžitě zamrznul. Pěkně jsem se vztekal. To se pak nemůžeš ani svlíknout do spacáku. Nebo když mi ukáplo z nosu na lanko přehazovačky, to už nepřehodíš, dokud to neodmrazíš nebo neutrhneš. Ale nejvíc mne rozházel asi ten sedmnáctihodinovej pochod, kdy jsem musel kolo tlačit hlubokým sněhem a přelézat závěje. Ó jak jsem si v tu chvíli přál, aby mi Pat ponechal s sebou zateplený Merrelky a já se mohl přezout. Přeci jen cyklistický boty, i když speciálně upravený do extrémního mrazu, nejsou pohorky, pod návleky se mi dostal sníh a brzo jsem vláčel místo nohou ledový koule. Byl jsem stahanej jako pes, ale bál jsem se zabivakovat, sundat boty. Někde přede mnou, asi deset dalších hodin měl být srub a jeden jsem minul před pěti hodinami. Musel jsem se rozhodnout, kterým směrem budu tlačit dál, protože jsem potřeboval rychle do tepla, rozmrznout. Ani mě nenapadlo rozdělat oheň, nevím proč, byl jsem nějak zpomalenej, v nějaké horizontální zóně smrti, kde jsou tvý myšlenky zpomalený. Vrátil jsem se, srub byl zabydlenej. Ale atmosféra uvnitř jak z nějakýho hororu. Chlap vypadal podivně, seděl nad knížkou s titulkem Ďábelské vraždy založenou pořádným loveckým nožem a jmenoval se Ras. Stáhlo se mi hrdlo a na moment jsem zalitoval svýho rozhodnutí. Ale únava zvítězila nad strachem.
Jak jsi si poradil s orientací? Přeci jenom ty „aljašké lány“ jsou o něco větší než to pole doma, a když jsou navíc celé bílé, pak to trochu, nebo spíš dost mate. Nevadila ti bílá tma?
V podstatě ne, až k Yukonu to bylo relativně dobrý. I když trasa nebyla značená, když se držíš cest, který používají lovci, většinou se trefíš na poprvé. Jenom na velkých otevřených pláních byly občas reflexní značky, který mne navedly správným směrem. Jinak je úplně jedno, kudy se do cíle dostaneš, hlavně musíš dojet. Mapu jsem sice měl, ale ne že by se dala použít. Byl to spíš atlas v hodně velkým měřítku. Něco jako turistická mapa pro tuhle oblast v podstatě neexistuje, protože cesty, které se používají v zimě, neexistují v létě a naopak, takže se jede jen podle kompasu.
Na trase je spousta velkých jezer, často i několik kilometrů širokých. Tam jsi mohl nabrat rychlost, ne?
Jo, tam jsem jel jak namydlenej blesk, ale většinou z kola dolů. Zmrzlá hladina byla vyfoukaná větrem do hladka, hrozně to klouzalo a nestačil jsem říct ani ´ jejda´. Divím se, že jsem všechny ty pády přežil bez zlomenin a kolo taky.
Když jsi dorazil na druhou - poslední kontrolu, byl jsi třetí v pořadí, to je skvělé místo. Proč jsi nedorazil do cíle?
Průběžný pořadí jsem měl dobrý, do cíle mi zbývalo 280 kilometrů a vystopoval jsem, že ti dva přede mnou mají potíže. Cítil jsem se na nonstop jízdu do cíle, což představovalo za dobrých podmínek dva dny. Pár kilometrů za kontrolou jsem minul jednoho ze závodníků přede mnou, který právě spal. Moje šance se zvyšovala. Když jsem ale dorazil k Yukonu, cesta se ztratila, organizátoři tady nestihli dát ani jednu značku, byly sněhový bouřky, vysoký závěje, že jsem se musel prohrabávat jak krtek. Říkali nám, že až se dostaneme k Yukonu, už to bude jak po dálnici. Jenže musíš umět číst řeku, kde je jak silný led. Propadnout se znamená obvykle konec. Takže taky žádná sranda. Dostal jsem se kousek podle řeky, ale pak přišla obleva, ledy začaly praskat a voda z řeky se dostala nad led a byla skoro metr vysoká. Takže po řece jet nešlo. Jestli jsem si předtím myslel, že to bylo maso, tak tady už šlo fakt do tuhýho. Spousta ramen řeky mě hrozně mátla, o nějaký orientaci se nedalo mluvit. Mapa, kompas i GPS tady byly na nic. Bral jsem to podle kompasu co to šlo, ale vždycky se objevila nějaká překážka. Postup byl strašlivě pomalej. Celej den jsem se tam plahočil sám a pomalu propadal depresi. Všude kolem jenom samá příroda. Měla jednoznačně nadvládu. Pak jsem narazil na srub a rozhodl se v něm přečkat blizard. Mezitím tam dorazili další lidi, mezi nimi i Pat. Byl jsem hrozně rád, že jsem mezi lidma, dohromady jsme se psychicky pozvedli, byla tam pohoda. Měli jsme i chuť jet až do Nome, až se umoudří počasí. Ale bouře trvala tři dny, přinesla nový sníh a oteplení. Pak přijel na skútru majitel srubu s dalšími šesti, a že prý bude hrozný počasí a cesta asi zapadne totálně. Debatovali jsme o tom, co udělat. Bylo to riskantní hlavně pro nás bikery, na běžkách a sněžnicích byl postup přeci jenom snazší a znatelně rychlejší. Bylo to dilema. Zatímco ostatní se mohli rozhodovat jen sami za sebe, mě tak trochu svazovala ta odpovědnost k lidem, který mi pomohli se sem vůbec dostat, a těm, co mne vybavili na cestu, ke všem, co na mne doma mysleli. Pere se to v tobě a nevíš, jak z toho ven. Není to o tom vzdát se, spíš udělat to, co je v danou chvíli reálný. Nějaký pud sebezáchovy přetlačuje rozum. Nikomu se nechtělo to teď zabalit, ale byl by to hazard. Jestli se předpověď počasí naplní, pak už se pro nás nikdo nedostane, třeba i několik týdnů. Tak jsem skončil a s těžkým srdcem se vrátil na druhou kontrolu. Tam odstoupilo dalších dvacet závodníků. Špatný počasí pak trvalo deset dní.
Takže závod nikdo nedokončil?
Pat pokračoval na běžkách i v bouři a po 60 hodinách došel těch 120 kilometrů do cíle jako první, s šesti hodinami spánku jen v péřových kalhotách, které jsem mu dal. Jeden Ital došel na sněžnicích až do Nome. Tři bikeři to riskli a ztratili se. Našli je náhodou po pěti dnech jen 15 kiláků od našeho posledního srubu.
Když to srovnáš s Crocodile Trophy, který závod bys jel znova?
Každej závod mi hodně dal, ale nedá se to porovnat, každej je o něčem jiném . Austrálie je víc o závodění, tady to bylo o konfrontaci s přírodou, o přežití. I když jsem Iditabike nedokončil, ten závod mě fakt dostal. Musím na něj pořád myslet, musím přemýšlet o Aljašce. Musím se tam vrátit!
 
Jan Kopka (50) a jeho velké akce
Dolomiten Man
Extrémní štafetový závod, vytvořený z týmu, v němž vždy jeden překonává část trati: na lodi, padákem, na kole, během (1996)
Crocodile Trophy
Australský etapový bikový podnik prašnou, vyprahlou buší za až padesátistupňových veder. Extrémně těžký čtrnáctidenní závod přes Austrálii. Celková délka je asi 2120 km (etapy průměrně 170 km). Jede se systém start – cíl každý den. Je to především extrémní fyzická zátěž, ne tak psychická (říjen 2000)
MTB závod Transalp Challenge
Extrémní závod v Alpách s celkovým převýšením více než 20 kilometrů. Je to osmidenní, osmietapový závod z Německa do Itálie, přes Alpy. Celkem 700 km (červenec 2001)
Iditarod Trail Invitational
Jedna z mnoha verzí přejezdu zamrzlou Aljaškou. Ultramaraton, v němž účastníci překonávají trasu jen přičiněním vlastních sil: na kole, pěšky nebo na lyžích. Tento závod byl původně (a je to jeho doména i dodnes) klání psích spřežení. U cyklistů se mu přezdívá Iditabike. (únor 2003 a 2007)
The Great Divide Race
Extrémní závod na biku bez podpory. 4000 kilometrů z Kanady do Mexika Skalistými horami. (červen/ červenec 2004)
TransRockies
Spíše klasický etapový závod, kde je každý den stanoven start a cíl a jde o rychlost. Závodníci se nedostávají až do tak psychicky vypjatých situací a proto vyzrálost starších závodníků tady není taková výhoda. Jde téměř pouze o fyzickou připravenost (2008)
La Ruta
Etapový MTB závod, kdy závodníci během čtyř dnů překonávají v těžkých podmínkách prostředí tropických deštných pralesů, džunglí a vysokých And celou vzdálenost od Tichého oceánu na západě ke Karibiku na východě napříč Kostarikou. Přesto vzdálenost není takovým nepřítelem jako vedro, vysoká vlhkost, prudké deště, bahnitý jílovitý terén a dlouhé kopce s krkolomnými výjezdy i sjezdy včetně chození. Celkem závodníci nastoupají přes 12 000 výškových metrů. Závod se jede způsobem jako u automobilů Paříž-Dakar s omezeným zázemím v cíli každého dne (2008).
Titan Desert
Etapový MTB závod, který se jezdí v marockých pouštích stejným způsobem jako legendární závod automobilů Paříž-Dakar s primitivním zázemím (2009)
Honzův vlastní projekt
 „1000 Mil trans Czecho-Slovakia je extrémní cyklistický závod vlastními silami, bez podpory. Jedná se o ohromné dobrodružství, které zažiješ v panenské přírodě Českých a Slovenských pohoří. Potkáš mnoho překážek fyzických i psychických, které budeš muset překonat. Zasloužené vítězství, dosažení cíle, pocit pokory, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, radost i bolest... to vše Tě čeká. Pojď na start .“
Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.9

Anketní otázka