Vaše reklama

Hory a ruiny - Krása hrůzu nahánějící nebo touha bolestná?

15.12.2010 - 22:07   |   Redakce: Karel Stibral, ekolist.cz

Zříceniny Machu Picchu, Peru Autor: © OutdoorGuide

Odkdy se nám líbí?

V průběhu 18. století došlo k radikálnímu zlomu v obdivu k typům přírodních scenérií. Zatímco ještě na začátku století byla obdivována krajina hospodářsky využívána člověkem, jako jsou pastviny, pole a vinohrady, v druhé půlce století najdeme již výslovně obdiv k divokým scenériím, jako byly pralesy, rozbouřené moře či hory. Zejména velehory, platící v 17. století všeobecně za objekty šeredna či vůbec nehodné zájmu, se stávají cílem mnoha výletů a výprav. A to nikoliv pro nějaký sportovní výkon, ale pro jejich krásu či vznešenost, abychom použili pojem, který byl v té době používán. V tomto textu shrnu tento určitý zlom s tím, že budu akcentovat především návaznost obdivu k horám na obdiv ke zříceninám.
To, že došlo k náhlému přelomu, není nějakým mým zvláštním objevem, ve 20. století na něj výrazně upozornila monografie Marjorie Hope Nicolsonové Mountain Gloom and Mountain Glory z roku 1959. A už v 19. století připadal rozdíl mezi tehdejším zájmem o hory a minulostí nápadný například anglickému básníkovi Williamu Wordsworthovi, který si všíml, že dříve se z Angličanů-cestovatelů nikdo nevyjadřoval ke vznešenosti Alp. Obdobně si John Ruskin ve svých Modern Painters (z roku 1856) všímá, jak nikde nebyly hory předmětem zájmu umění během antiky a středověku, a najednou jsou jich plné galerie. Zabývá se podrobně i nechutí místních obyvatel k horám a jakousi depresivitou či temnotou (gloom), vznášející se nad životem švýcarských horalů.
Jak pozvolna a pomalu se rozvíjel estetický kult hor, je otázkou (ponechme stranou symbolický význam či zájem praktický, např. hornický atd.). Opatrný zájem a jednotlivé výstupy najdeme už dříve, známý je například výstup básníka Petrarcy na Mt. Ventoux roku 1336, z něhož nám zanechal i obsáhlou zprávu. Ze starších období však chybějí doklady nějakého zvláštního estetického nadšení nad horskými velikány, snad až na naprosto výjimečné jednotlivce, jako byl například přírodovědec Konrad Gesner v 16. století, který psal o rozkoších výstupu na horu už v roce 1541.

Kosmické vejce

V průběhu renesance hory sice vzbuzovaly zájem v podobě namalovaných scenérií na pozadí obrazů, ale nikoliv ve skutečnosti. Teprve v 18. století začaly být hory „samy o sobě“ opravdu objektem estetickým. A evidentní změnou je i to, že se už nejedná o pouhé „dívání se“ na hory, ale i pokusy proniknout do nich hlouběji, případně na ně vylézt. Možná by se dala i vyslovit hypotéza, že jejich estetický význam stoupal více méně úměrně s tím, jak pozvolna upadal jejich význam kultovní.
Pokud se k velehorám, především k Alpám (či přímo do nich) nějaký mladý člen nobility na svém putování vydal, tak spíš z nutnosti je překročit na cestě do Itálie. A byť setkání s Alpami bylo pro většinu cestovatelů silným zážitkem, dlouho vzbuzovaly především strach a hrůzu a nikoliv zalíbení. I později Alpy a velká pohoří budila velký zájem, ale dochované popisy příliš estetickými superlativy, v porovnání třeba s 19. stoletím, rozhodně nehýří.
Volná příroda byla do 18. století stále považována za nebezpečnou a hrozivou. Za krásnou a půvabnou byla naproti tomu všeobecně považována krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory byly považovány za obludné a byly nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy (těžká obhospodařovatelnost jistě toto vnímání podporovala). Tento postoj souvisel i s obecným přesvědčením, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Takovou představu obsahovala i ve své době populární vědecká teorie teologa a geologa Thomase Burneta Svatá teorie země (Telluris Theoria Sacra), publikovaná v roce 1681. Ta vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné "kosmické vejce". Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží. Burnet čerpal ze své návštěvy Alp roku 1671, kdy na něj tyto „mohutné, divé vrcholy z kamene“ mocně zapůsobily (a možná ve výšce viděl i časté zkameněliny schránek měkkýšů či amonitů). Současně ale představovaly jeho silné zážitky velký problém pro jeho teologické názory, a jeho teorie měla nějak vše srovnat do racionálně zdůvodnitelných konstrukcí.

Typologie alpských draků

Děsivost a nevábnost Alp byla jistě podpořena zvýšeným výskytem nebezpečných živočichů, což opět potvrzovala i věda. Ještě na počátku 18. století (!) vydal významný curyšský přírodovědec Johann Jacob Scheuchzer spis (Itinera per Helvetiae Alpines, 1702–1711), který obsahoval i typologii a řadu pozorování alpských draků. „Drakologii“ přitom nalézáme i v řadě jiných knih. Není pak divu, že v lidovém podání mohly být nejen hory, ale i skaliska či bažiny přímo výtvorem ďábla, jak uvádí i Mircea Eliade ve své knize Od Zalmoxida k Čingischánovi (česky 1997). V českém kontextu si vzpomínám např. na podobný původ skaliska-kamene vyčnívajícího z Máchova jezera.
K „přeznačení“ estetického významu hor přispělo samozřejmě celé množství faktorů, mj. změna v estetických preferencích odklánějících se od dosavadního spojování krásy s proporcionalitou, symetričností, účelností a vhodností, větší důraz na krajinu, krajinné celky i na krajinomalbu oproti jednotlivým objektům přírody atd.
Přikláním se k názoru, že k této změně estetického významu hor a velehor došlo do značné míry díky rostoucímu obdivu k ruinám a zříceninám. Už renesance byla nadšena ruinami antické epochy a obdiv ke zbytkům antické „staré slávy“ byl typický vlastně pro celou barokní epochu, která dokonce umělé zříceniny i cíleně vytvářela (viz zřícenina římských lázní v Schönbrunnu). V 18. století se pak přidala záliba v ruinách gotických, středověkých a obecně v ruinách všeho druhu (třeba i chatrčí). Tento obdiv či záliba souvisel s rozjímáním nad pomíjivostí a smrtí, meditatio mortis, i s antikvářskými, starožitnickými zálibami barokní epochy, ale postupně se k němu přidaly i významy další, mj. estetický.
Vztah k ruinám byl ovšem poměrně komplikovaný, současný britský teoretik umění Malcolm Andrews například rozlišuje hned pět základních reakcí na ruiny v 18. století:
1) Sentimentální reakce spojená s melancholií, ale i strachem, hrůzou, „hřbitovní“ poesií a estetikou vznešeného.
2) Starožitnická reakce získávající potěšení z možnosti rekonstruovat ruiny v představivosti.
3) Estetické ocenění nacházející zalíbení v dekorativnosti těchto zbytků. Byť se tento zájem objevuje v Británii už na počátku 18. století, jeho význam sílí až k jeho konci ve spojení s picturesque aesthetics, tedy tzv. estetikou malebna.
4) Morální reakce odpovídající zálibě této i předchozí doby v mementu mori. Ruina byla cosi jako lebka na stole vzdělance.
5) Politická reakce; v Británii samozřejmě značně jiná než v našich zemích. Podle Andrewse byly zřícené hrady mocným symbolem osvobození od tyranie středověkého feudalismu, stejně jako byly zřícené kláštery reprezentantem triumfálního osvobození od papežské kontroly. Takto je reflektovali i doboví teoretici – Uvedal Price hovoří o jejich politickém a estetickém významu, William Gilpin referuje o Oliveru Cromwellovi jako „géniovi malebna, který nevynechal žádnou příležitost ozdobit země, kterými projížděl, vznešenými ruinami“.

Ruiny díla Božího

Tento zájem o ruiny lidských děl se pak spojil se zájmem o ruiny díla Božího, jak k tomu odkazoval už citovaný Thomas Burnet či filosof a myslitel z řad vysoké britské šlechty Lord ze Shaftesbury. A je jen zajímavé, že přestože oba asi nenazývají hory krásnými, je v jejich dílech cítit i určité estetické zalíbení – pro Shaftesburyho jsou hory esteticky hodnotnější než francouzský park, přímo píše o náboženských dojmech a považuje hory za „ruiny, tiché pozůstatky dávných časů“. Burnet dokonce mluví ve spojitosti s velikostí hor nejen o přirozeném pozvednutí mysli k Bohu a jeho velikosti, ale i o „jakémsi příjemném úžasu a obdivu“.
Obdiv k ruinám, jejich současné či zašlé velikosti, ale i neostrosti obrysů, neuspořádanosti, narušení klasických pravidel (u antických staveb doslova) pak jde v ruku v ruce, nebo dokonce předbíhá, se zalíbením v obdobné torzovitosti, neuspořádanosti, asymetrii i neklasičnosti horských velikánů i celých pohoří. To, co začalo jako zájem o morální či politickou symboliku, ústí v zájem estetický. Zdůrazňuji tuto cestu proto, abych ji odlišil od zdánlivě logičtějšího přechodu od významu náboženského k estetickému postoji. Náboženský význam jistě nehrál zcela zanedbatelnou roli, vždyť hory měly často význam spojený i s kultem, ale nejsem si jist, zda zašlá sláva pohanského uctívání hor či barokní zbožnosti, umísťující někdy poutní kostely na vyvýšená místa (ale nikoli na velehory), měla srovnatelný vliv pro nové estetické ocenění hor (navíc Británii baroko v naší podobě ani příliš nezasáhlo).
Svoji roli zde paradoxně sehrál asi i přírodovědný výzkum, který se v 18. století stal doslova módou a společenskou zábavou vyšších vrstev. Přestože u řady výzkumníků a filosofů vedl descartovský mechanicismus k pojetí přírody jako bezduchého stroje, v mnohých z nich vlastně podnítil i estetické ocenění přírodních krás. Věda tím, že zaměřila pozornost na výzkum přírody, zaměřila i lidského ducha na přírodu obecně a pak i k ocenění jejích krás. Velmi dobře je to patrné především na těch horách, které se díky výskytu zajímavých přírodovědných jevů z oblasti geografie, geologie, meteorologie, fyziky i biologie stávaly cílem výzkumníků. Ti byli nuceni pronikat do jejich nitra a posléze si zamilovali i horské scenérie. (Takový byl případ třeba zmiňovaného Konrada Gesnera.) Díky všeobecnému zájmu o přírodní vědy hory lákaly řadu zájemců, u kterých se prolínala taková řada inspirací, a je těžké rozhodnout, do jaké míry se jedná o čistě geologický či geografický výzkum a kde jde o čistou touhu po dobrodružství či hledání estetických zážitků.
Dalším zdrojem zájmu o hory, především Alpy, bylo jejich pojetí jako místa svobody, a to v širším slova smyslu, jak bylo dobře patrné u Jeana-Jacquese Rousseaua, ale i konkrétněji, jako místo svobodného švýcarského národa. Takový obrázek vykreslil ve své rozsáhlé básni Die Alpen (1732) Albrecht von Haller. Tento text, populární ve Francii i v jiných zemích, se podílel na stoupající popularitě těchto velehor. Haller, básník a profesor matematiky v Göttingenu, současně ale taky lékař Jiřího II., botanik, geolog a ředitel solivarů, získal zkušenosti z Alp během své dlouhé cesty s dalším přírodovědcem, Johannem Gesnerem. Haller vylíčil ve svém díle úctyhodného Švýcara chráněného od přepychu, hrabivosti a neřesti nížin a žijícího spokojeně a jednoduše za „hradbou“ svých hor podle zákonů přírody. Obdobně líčili svoji zemi jako místo svobody místní švýcarští intelektuálové (Bodner, Breitinger) nebo umělci, píšící třeba o Vilému Tellovi (Kronika Helvécká, 1734–6).

Po samém okraji zkázy

Různé kombinace zájmů najdeme i u anglických gentlemanů. Ti se začali postupně pouštět hlouběji nejen do vlastních hor, ale i do Alp. Nejen v pánovi ze Shaftesbury vzbudily Alpy silné dojmy, návštěvu těchto velehor doporučoval svému příteli i významný politik a literát Joseph Addison. Objevovalo se ale i opravdové estetické zalíbení, nejen ohromení a úcta. Už třeba dramatik a kritik John Dennis se v dopise z Itálie (1688) rozplývá nad Alpami: „jal jsem se kráčet po samém okraji zkázy… pocit toho všeho budil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“ Tady už se projevuje typicky novověký postoj k horám – pocit krásy smíšený s hrůzou a děsem.
Pro nové vnímání Alp mělo však zásadní význam jejich vnímání anglickou elitou, která obdobně začala vnímat Švýcarsko jako zemi svobody, ale i mimořádných estetických zážitků. Přelomový význam bychom mohli přiřknout výpravě (tehdy) mladých anglických gentlemanů – budoucího spisovatele a politika Horace Walpola a jednoho z nejslavnějších anglických básníků 18. století, Thomase Graye, v letech 1738–1739.
Nicolsonová ve své knize upozorňuje, že zatímco u Walpolea se objevuje především hrůza z hor, u Graye je to (přes veškeré vědomí nebezpečí) doslova extáze a jeho zápisky jsou plné adjektiv jako „romantický“ a „poetický“. Nicolsonová rovněž uvádí názory dalších kritiků, kteří Grayovy reflexe považují za jedny z vůbec prvních ocenění divoké scenérie a tohoto básníka za vůbec prvního romantického milovníka přírody. Dva roky po Grayovi s Walpolem se vydala do Alp další výstřední dvojice anglických gentlemanů – William Windham a Richard Pococke (ten se občas převlékal do orientálního kroje s turbanem), hledající prý už přímo malebnost a „krásu nahánějící hrůzu“ navštěvujíc roku 1741 ledovce u Chamonix.
Do Alp mířili ale i Švýcaři – a je charakteristické, že mezi nimi nacházíme nejen dobrodruhy, jako byli Pococke a Windham, ale spíš vědce jako Hallera a Gesnera. Jedním z nejvýznamnějších přírodovědců, který (kromě výzkumu) silně poukázal na krásu velehor, byl Horace Bénédict de Saussure. Tento význačný švýcarský geolog původně odjel roku 1760 do Chamonix studovat ledovce, tady ale poprvé uviděl Mont Blanc a ten ho doslova uhranul. Později psal, že krása tohoto štítu změnila jeho smysly jako choroba: „Nemohl jsem tu horu, viditelnou z tolika míst v okolí, ani vidět, aby se mě nezmocnila bolestná touha.“ Přes řadu problémů, které přinášely jeho pokusy na horu vylézt a provádět na ní měření, mu její krása stále imponovala. Je typické, že pro krásu hor a ledovců neměli v této době vůbec smysl zdejší obyvatelé. U „domorodců“ se Saussurovi dostávalo jen nepochopení, že by něco takového jako ledovec mohlo být zajímavé, nebo byli obdobní zájemci nazýváni blázny. Nakonec se Saussurovi roku 1787 přece jen podařilo na Mont Blanc vystoupit. Díky jeho spisům (Voyages dans les Alpes, 1779–96) a známosti ve vědeckém světě se pak jeho obdivná líčení stala motivem řady dalších výstupů do Alp – ať už vědců či dobrodruhů. Je jistě dobré podotknout, že právě de Saussurovy popisy krás velehor použil ve své Kritice soudnosti (1790), asi nejvýznamnější práci o estetice vůbec, Immanuel Kant, který jinak Alpy na vlastní oči nikdy nespatřil.

Uchváceni krásami

Uchvácení přírodními horskými krásami se poté objevilo nejenom ve vztahu k Alpám, ale i k řadě jiných menších pohoří, významných pro ten který národ – u Britů to byl Lake District a Wales či skotská Vysočina, u nás později třeba Krkonoše nebo České Středohoří. Alpy byly ovšem vždy jakýmsi vzorem či vrcholem – připomeňme jen, že i název Česko-Saského Švýcarska pochází od toho, že jeho krásy připomínali krásu Švýcarských Alp, jakkoli morfologicky jsou jejich pískovcová skaliska něco zcela jiného.
Stále se rozvíjející turistika je ovšem inspirována i dalšími cestami vědců-obdivovatelů hor, a to i do krajů exotických. Například náš botanik, lékař a vynálezce Tadeáš Haenke, pocházející právě z Česko-Saského Švýcarska zamířil sice nejdříve na tehdy dobrodružnou výpravu do Krkonoš, ale posléze i do And. Popisy horských scenérií v exotických krajích pak provázely i díla mnohem slavnějších přírodovědců první půle 19. století, jako byli Alexandr von Humboldt s Aimé Bonplandem či Charles Darwin (Cesta kolem světa).
Hory jako vznešené ruiny dávných dob a epoch, jako místo silných emocí, se často právě ve spojení se zříceninami lidských sídel, nejlépe hradů, dostaly do repertoáru romantických umělců a představují jeden z nejčastějších námětů tohoto období. A samozřejmě – hory i kopce nacházely své četné obdivovatele během celého následujícího 19. století, kdy se k cestám za jejich estetickými kvalitami ještě přidala záliba sportovní. A to jak ve své horolezecké podobě, tak v podobě rekreační turistiky, která oživila do té doby víceméně pusté vrcholky hor a kopců s pomalu se rozpadajícími zříceninami. Právě turistika, masově se rozvíjející během celého 19. století, měla značný vliv na jakési znovuobjevení podobných míst v Čechách a také na jejich nové využívání či přetváření. Zatímco ještě baroko by na vrch kopce či hory postavilo sakrální stavbu, v 19. století na ně začaly být stavěny zcela profánní objekty. V případě, že na kopci již nestála pěkná zřícenina, byly na nich stavěny rozhledny, restaurace, ubytovny, nebo dokonce taneční parkety (Milešovka), sloužící k dalším možnostem prožívat estetické potěšení z pohledů do kraje. Zříceniny hradů jsou restaurovány, často ne zcela citlivým způsobem (Karlštejn), nebo doslova z ruin postaveny v opět obyvatelné stavby (Kokořín) a doplňovány různými boudami, prodejnami a restauracemi (viz zříceniny restaurace uvnitř hradu Sukoslav). Tento trend, přes úpadek turistiky zapříčiněný světovými válkami a přes problematickou péči o památky za socialismu i po jeho pádu, pokračuje dodnes a silně ovlivňuje naši krajinu i náš vztah k ní.
 
Karel Stibral
Estetik a historik přírodních věd. Zabývá se vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině. V současnosti pracuje jako odborný asistent na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
Autor se podobným tématem zabýval rovněž v článku Ledovce, divočina velehor i konec světa aneb O vznešenu
Tento text je jedním z výstupů projektu GAČR č. 408/09/0447 a byl poskytnut jako jeden ze studijních materiálů pro potřeby projektu CZ.1.07/1.1.00/08.0083 Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit, který byl podpořen ke dni 1. listopadu 2009 v Operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, v rámci priority 7.1 Počáteční vzdělávání a v rámci oblasti podpory 7.1.1 Zvyšování kvality ve vzdělávání z fondů Evropské unie a státního rozpočtu České republiky.
Související článek: Pilíře klenby nebeské
Výběr z literatury:
Andrews, M.: The Search for the Picturesque. Landscape Aesthetics and Tourism in Britain, 1760-1800. Stanford 1989
Nicolson, M. H.: Mountain Gloom, Mountain Glory. The Development of the Aesthetics of the Infinite. New York 1959
Schama, S.: Krajina a paměť. Praha 2007
Woźniakowski J.: Góry niewzruszone. O różnych wyobrażeniach przyrody w dziejach nowożytnej kultury europejskiej. Warszawa 1974 (něm. Die Wildnis: zur Deutungsgeschichte d. Berges in der europeischen Neuzeit. Frankfurt am Main 1987)

Zříceniny Machu Picchu, Peru Autor: © OutdoorGuide

Bernské Alpy Autor: © Joseph Anton Koch, 1815

Ruiny v Krkonoších Autor: © Caspar David Friedrich, 1834

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.87

Anketní otázka