Divoká příroda - pod tímto pojmem si romantik představí panoramatické pozadí klasických westernů, obchodník území trestuhodně ležící ladem a posera za ní uvidí pustinu nepřívětivou k lidskému životu. Obecně však lze říci, že lidé vnímají divočinu ve dvou protichůdných polohách: vyvolává v nich krásu i bezútěšnost, úctu i strach, radost i obavy. Někdo ji nepotřebuje vůbec, druhý se ji snaží chránit. Divočina je prostě fenomén, který není snadné uchopit.

Mnoha lidem připadá esteticky hodnotnější kulturní krajina střední Evropy s ostrůvky zbytkových, relativně přirozených biotopů, které jsou funkčně způsobilé pro „měkkou turistiku“. Ke zdrojům krásy drsného, „neužitečného“ a vnitřním samopohybem určovaného prostoru pociťuje významná část civilizované populace nechuť. Přitom biosféra tam za hranicí našich sídlišť není o nic nebezpečnější než naše technosféra. Jádro tohoto radikálního postoje lze najít snad jen v neopodstatněné představě, že příroda tvoří jen doplněk našeho světa a intenzita lidského vlivu na neobydlené a nekultivované biomy Země je řízena pouze vlivem ekonomických, sociálních a kulturních podmínek.

Přívětivost arktických plání, tajgy, tropických lesů, pouští či savan lze ovšem posuzovat i z jiných hledisek. Jedním z nich je víra ve vlastní schopnosti a ztracené instinkty, které byly kdysi spolehlivým barometrem potřeb k přežití jedince.

Lze pochopit, že schopnost improvizace za účelem zajištění životních potřeb poklesla, neboť máme všechno u nosu. I mně je příjemné, že nemusím denně zatápět v kamnech, že mi teče pitná voda z kohoutku, že stačí zvednout telefon… Méně už mě těší fakt, že uspokojení potřeb, které nám častěji podsouvá „někdo jiný“, je nezřídka vodítkem pro hodnocení stavu společnosti a světa kolem nás. Vyjma vlastní reprodukce se tak naše schopnosti a touhy jen zřídkakdy dotknou základního pudu přežití. A bez něj se pochopitelně těžko vydávat do odlehlých a nehostinných krajů, kde se může jeden snadno ocitnout pod hranicí všeobecně uznávaného existenčního optima.

Pro nepříznivé až extrémní podmínky je člověk dneška poměrně dobře vybaven: oblečení a obuv z hi-tech materiálů, stany, spacáky, komunikační prostředky… Pak tu máme tak zvané potřeby pro přežití, jež jsou zhusta jen přitažlivou reklamní bublinou za velké peníze, která nikoho neučiní nesmrtelným. Mnohé z tohoto moderního vybavení dává sice člověku větší pohodlí a zvyšuje nemalou měrou i jeho bezpečnost, přesto je jenom dočasným ošálením mysli.

Bez znalostí, zkušeností a emoční inteligence přispívá k přežití jen dílčím způsobem. Nehoda či jenom obyčejná smůla totiž člověka zastihne obvykle v té nejméně vhodné chvíli, a velmi často nepřipraveného. Atributy pohodlného pobytu v přírodě jsou v mžiku nahrazeny stavem, který naruší rovnováhu každého člověka. Tomu rozumnému netrvá ani moc dlouho, než si uvědomí, že se o svůj život bude muset poprat. Přežít tedy neznamená zvažovat jen výbavu, znalosti, druha, rozhodnutí či každý krok, ale především vcítit se do tepu a dechu přírody.

Přestože je přežití v zásadě založeno na jednoduchosti, minimalismu a logice (tedy k boji není nutně třeba ostrých loktů), potlačení těchto zásad vlivem pokrokových výdobytků, materiálního nadbytku a zahlcením nepodstatnými informacemi dává modernímu člověku jen pramalou šanci na analýzu toho, co je vlastně důležité.

Otázka vztahu k divočině tak nestojí v poloze účelové: „Co je dobré pro člověka?“, ale v hodnotě o sobě samé: „Co je dobré pro ten velký celek, jehož součástí lidstvo je?“ Teprve pak, až se lidský mozek integruje do přírody, přestane být i pobyt v divočině pro člověka strašákem.