Vaše reklama

Conrad Anker - Ten, který našel Malloryho

16.01.2010 - 03:11   |   Redakce: Dana Jakoubková

Autor: © Jimmy Chin

V horolezeckém světě je Conrad Anker pojmem. Šlachovitý, vytáhlý Američan, který má kořeny v Německu blízko Česko-saského Švýcarska, patří k excelentním světovým lezcům, kteří přijímají výzvy nejtechničtějších terénů. Je to muž velkých stěn a už deset let i muž, který nosí indiánské jméno - Ten, který našel Malloryho.

V roce 1999 se vydal na Everest jako člen Mallory and Irvin Reserach Expedition, jejímž úkolem bylo narušit mýtus výstupu everestských průkopníků Gorge L. Malloryho a Andrewa Irvina, kteří 8. června 1924 zmizeli při pokusu o zdolání vrcholu Everestu. Jako mnohé z toho, co se považuje za velký objev, bylo i nalezení zmrzlé roztříštěné holení kosti ve výšce 8250 metrů zcela náhodné, ač mu předcházelo důsledné pátrání „archeologů“ amerického týmu. Tělo zakonzervované do ledu 75 let ale nepřineslo žádné odpovědi na spekulace o prvenství na vrcholu, nýbrž jenom důkaz o tom, že voskově bílé tělo prokazatelně patří osobě Malloryho. Mystérium legendárního příběhu tedy nijak neutrpělo. I když na tu dobu šlo o heroický horolezecký výkon, nejenom Anker se domnívá, že se angličtí „pionýři“ na vrchol nedostali.
Výškové horolezectví není Ankerovou  „parketou“, jak sám říká. Přesto se cítí být mnohostranným člověkem – má rád skalní lezení, lezení v ledu i lezení velkých stěn. Karakoram, Himálaj, Antarktida, Patagonie, Aljaška, Rusko, Alpy a mnoho dalších bylo svědky jeho výstupů a prvovýstupů, včetně stěny El Capitan v Yosemitech, kde se zapsal početnými rychlostními výstupy. Jeho vášeň však prý nejvíce jitří panenské oblasti, kde absolutní neznámo je největší výzvou. Jen tam nachází nezávislost.
 
Jste profesionálním horolezcem. Jistě to neznamená, že od osmi do čtyř visíte na laně, že?
V mém případě jde o to, že firma North Face, s níž jsem spojen už dvacet let, využívá mých horolezeckých zkušeností a schopností jak pro akce v terénu, tak i při vývoji vybavení. Současně učím lidi lézt. Nikdy to pro mě nebyla jenom práce. Lezení je můj život, je to zábava a já mám obrovské štěstí, že se tím mohu a dokážu živit. Osmdesát procent světa hladoví a já mohu dělat to, co mě baví.
Být horským vůdcem vás nelákalo?
Nějaké průvodcování jsem dělat, ale ne právě rád. Být horským vůdcem je těžká práce. Je to velmi nebezpečné, protože máte za sebou lidi, kteří obvykle nejsou tak dobří jako vy, musíte za ně myslet a organizovat vše na jejich lezecké úrovni. Člověk v takovém postavení pak nerozvíjí svůj lezecký potenciál v dostatečné míře. Je to velice těžká a čestná profese, ale já nemám tu trpělivost. Raději učím lidi lézt nebo dělám přednášky s promítáním, a předávám lidem své zkušenosti.
Věnujete se i práci na poli dobročinnosti. Jak to souvisí s lezením?
Ono…lezení je o pokoře. Když chcete něčeho dosáhnout snášíte zimu, hlad i vyčerpání. Velmi často jste v kontaktu s tou nejchudší částí světa, jejíž obyvatelé snáší pokorně tvrdé životní podmínky. Ale oni nemají jinou volbu, vy ano. A ve směsi toho všeho se začne formovat váš humanismus.
My v Americe, stejně jako i mnoho lidí v Evropě i jinde na světě, můžeme být rádi, že máme plný žaludek, dobrou životní úroveň, přátele…Myslím si, že americká vláda, i když tu možnost má, nedělá humanitární politiku, spíš vytváří ve světě více zloby. Já osobně však cítím, že jako občan tak bohaté společnosti mám povinnost přispět k  pozitivním změnám v nejchudších a odlehlých oblastech světa. Jako horolezec mám přirozenou potřebu obracet se k domorodým národům, které živí práce pro horolezecké expedice. Například dělat dobrovolného instruktora v Sherpa Climbing School Project znamená přispět k lepší jakosti jejich práce a následně lepší možnosti jejich výdělku. Nebo dostat zdravotní péči k nepálským venkovanům. To jsou pro mě velké cíle a výsledek obrovskou odměnou. Prostě se cítím dobře, když přispívám k tomu, aby se do naší pozemské komunity vrátila obyčejná lidskost a světu přirozenost.
Naplňuje vás to tak, jako lezení?
S tím jak stárnu, je mi jasné, že humanismus je důležitější. Bez lezení se obejdeme, bez lidskosti ne. Potřebujeme v dnešní době lidi jako Dalajláma, Nelson Mandela, Matka Tereza…ale co přinesl v tomto ohledu třeba president Bush?
Výprava za Mallorym byla pro vás také pracovním úvazkem?
Mým úkolem bylo přelézt volně, tedy bez pomoci žebříků a fixních lan, které tam teď jsou, Second Step, který představuje ve výšce 8600 metrů velkou bariéru na cestě k vrcholu. To mělo být vodítkem k rozluštění záhady, zda to mohl v roce 1924 Mallory s Irvinem dokázat a následně dosáhnout vrcholu Everestu.
Měl jste vlastní zájem na věci?
Osobní zájem tam samozřejmě byl. Malloryho příběh je ryzí, dotýká se každého horolezce a byl pro mě zajímavým. A pak, když jsem dostal šanci dostat se na Everest, rozhodně jsem chtěl. Moje zájmy však byly podružné, všechno bylo podřízeno filmovému štábu, který výpravu dokumentoval.
Myslíte si, že lidé chtějí lidé chtěli znát pravdu? Nepochyboval jste o tom, zda není lepší ponechat vše tajemství?
Já myslím, že případ Mallory byl velký příběh a pokaždé, když někdo zmizí, lidé chtějí vědět co se stalo.
I když byl případ Mallory tak trochu „věcí veřejnou“, nezdá se Vám puštění fotografií do světa po nálezu těla dost kontroverzní, hlavně vzhledem k pozůstalým z rodiny?
To je složitá záležitost a není snadné shrnout to do jedné odpovědi. Mnohem lépe si člověk udělá obrázek po přečtení knihy „The lost explorer…“, kterou jsem napsal společně s Davidem Robertsem. Lze říci, že na věc nelze pohlížet tak, jako když vykopete hrob a znesvětíte mrtvé tělo. Ve velehorách je to realita. Na výpravu je třeba pohlížet jako na velehorskou archeologii. Důkazní materiály se předpokládají. Ale chtěli jsme přistupovat k věci citlivě. Jenže v dnešní době propojenosti světa a expresnímu sdělování informací se ke všemu dostanou jako první bulvární média. Po expedici jsem se zkontaktoval s Malloryho rodinou: jeho syn žije v Jižní Africe, v době dokončení filmu žila i jeho dcera, znám i jeho vnuky z USA a Austrálie. 
Cítíte se být dobrodruhem?
Ano, cítím se tak, protože dobrodružství pro mě znamená přijímat výzvy neznáma, objevovat něco nového, nebýt svázaný průmyslovou realitou. Být v divočině je tou nejlepší cestou k sobě i druhým zároveň. Lezení a cokoliv děláme prosti civilizace, daleko v divočině, nás učí nezávislosti. Ve fotbale nebo v tenisu tenhle aspekt nenacházím, všechno je svázáno nějakými pravidly. Kdežto v divočině nikdy nevíte jakým směrem se váš podnik vyvine, pravidla přírody jsou variabilní a limity si dává člověk sám. Moderní trend však zdá se míří k dobrodružství vytvářením umělých překážek.
Myslíte, že tak nemůže člověk nic objevit?
Samozřejmě, pro někoho může být dobrodružstvím kdejaká drobnost, která je ve své podstatě významná. Ale asi chápete, co mám na mysli. Obecně vzato si myslím, že mnohý z  lidí dneška se pouští do dobrodružství jistoty, respektive ví, co ho čeká. Kdyby to nevěděl, možná by do toho ani nešel.
Pokud se podíváte na člověka a jeho 10 000 let dlouhou existenci, byl vždy objevitelem. Hledal potravu, lepší půdu, otroky…Ale toto objevování bylo dlouho prosté záměru dobrodružnosti. Vezměme dobu nám bližší, pro srovnání třeba objevování Antarktidy. Už na starých mapách je náznak ledu v jejich dolní části. Lidé věděli, že tam něco je, ale dostali se tam až v 50. letech 19. století. Za ryzího dobrodruha považuji….Shackletona, který chtěl přejít celý kontinent od Atlantiku k Tichému oceánu. V roce 1908 byl už 150 kilometrů od pólu, ale uvědomil si, že pokud by pokračoval dále, nevystačily by zásoby pro všechny členy expedice, a tak nechal své muže otočit kousek před cílem. Nechtěl riskovat životy lidí.
Otočení výpravy zpět představovalo možná větší dobrodružství, než jít vpřed. Po hrozných útrapách a sedmnácti měsících se všichni dostali do bezpečí. Shackleton za své moudré rozhodnutí obdržel titulu rytíře. Byl to určitě jeden z největších podniků moderní doby. Plánovanou trasu se nepodařilo nikomu projít až do poloviny 80. let minulého století. Proti tomu roku 1911 Amundsen se Skotem závodili, která země dosáhne pólu jako první. Víc, než s touhou dobrodruha to souviselo s národní hrdostí.
Bohužel Shackletonově expedici nikdy nikdo nepřiznal objevitelské zásluhy, které bezesporu měla, protože v Evropě zuřila po návratu výpravy válka. Přitom síla a trpělivost jakou projevili všichni muži výpravy je obdivuhodná. Člověk moderní společnosti lamentuje, když mu ujede vlak, když nemá signál na mobilu nebo když si polije košili. Přitom jde o banalitu.
Jakou budoucnost má podle vás „duch objevitelství“?
Hlavní objevitelsko-výzkumná práce už byla vykonána. Nyní se svět ubírá k drobnostem, k mikro segmentům, víceméně na poli vědy. I člověk je takovým segmentem, a aby se mohl posunout dál a začlenit svůj podíl do celku lidstva, měl by pomáhat jiným, spojit se s nimi, a kolektivně přemýšlet co může udělat, aby náš svět byl lepším a zdravějším místem k životu. Takové objevování má smysl.
 
Conrad Anker (47), profesionální horolezec
Žije v Montaně, oženil se s vdovou po nejlepším příteli Alexovi Lowe, který zahynul v lavině při výstupu na Shishapangmu v jižním Tibetu. S Jenni vychovávají její dvě děti.
Podílí se na několika humanitárních a ekologických projektech: Conservation Alliance, American Alpine Club, Rowel Fund for Tibet, Alex Lowe Charitable Foundation.
Na které značky sází
The North Face, La Sportiva, Petzl, Charlet, Blue Water Ropes, Summit Coffee and Seam Grip Repair Adhezives
 
 

Další video Mallory-Irvine v sekci Video/Hory

Autor: © Jimmy Chin

Autor: © Steve House

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.89

Anketní otázka