Les mě vždycky mocně přitahoval. Šuměl hned za naším statkem. Čarovný za letních podvečerů a trochu strašidelný v temných mracích bouřky. Lákal mě už jako děcko. Babička říkala, že jsem z rodu amazonek. Nebylo kluka, kterého bych nepřeprala a s panenkami jsem si nehrála. Raději jsem honila divočáky v kukuřici (častěji opačně), nebo sedávala bez hlesu v loubí lesa a sledovala koně, jak opatrně šlape, zastavuje a pocukává pod povely otce. Opratě se natahují a povolují a kmen se poslušně sune mezi pařezy a podrostem k lesní cestě. Za pár dní se na tom místě ujal mech a v mechu tráva. Pařezy zčernaly, ubylo hub, a semenáčky poválené těžbou se znovu postavily na nohy. Les žil, rychleji než já.

Ten bukový mi připomínal horaly. Tvrdé chlapy, otužilé, kteří něco vydrží, s nepohodou jsou jedna ruka. Dokážou se rozveselit, popít i zařvat z plných plic. V každé situaci si vědí rady. Snesou mráz stejně jako závěje, vzdorují průtrži mračen a vichřici nastaví hruď.

Smrkový les byl dělník, výrobní útvar. Vždycky vítal vůní pryskyřice a nabízel pochoutky. Tu záhon hříbků, tu žampión vonící po anýzu. Topení v chalupě, krovy i strop, loubí studny i moje postel...to všechno vonělo po smrku.

Borovice – krasavice. Doslova a do písmene. Dlouhé kadeře jehlic, tělo pěkně tvarované a vždycky silně navoněná. Milovala slunce a vždycky měla navrch. Pravá parádnice.

Modřín – to byl výkvět. Ušlechtilý, vznešený, uzavřený. Miloval výšky a do dolin se mu nechtělo. Tam, kde si otužilý smrk už stýskal, si modřín držel ztepilost a výšku, jako stěžeň na korábu hory. Nikdy ji však nepokrýval sám. Chtěl být obklopen, chtěl vyniknout mezi mnohými, ale vždycky zůstal středem společnosti. Dříví modřínu bývalo šlechticem lesa. Pevné, pružné, i pod vodou trvanlivé, lehké, štěpné, ozdobné... A co teprve jehličí – jemné, hebké, laskající. Lože pod oblohou z něj bylo nejměkčí.

Dnes už musím krotit svoji touhu zaskočit si do hvozdu. Dlouhá léta dala zapomenout na nejeden půvab dětských dnů. Dnes žiji ve městě a rychleji než ten les z mládí. Ale když už se posadím na okraj mýtiny a vydýchám se sebe všechnu špínu ulic, začnu čerpat ticho. Lesní ticho co není bez zvuků. Do sboru smrků, sosen a jedlí se ozývají sóla drozdů a pěnic jako óda na radost. Ticho, to je tady jako vzduch, který dýcháme a nepociťujeme, o němž víme jen tehdy, když ho postrádáme, když je narušen. Člověk musí být vděčen uším, jež otrlé decibelům technického provozu dokážou ještě slyšet krásu. Dnešní příroda je na překvapení skoupá. Když už něco předvede, pak to není nic světoborného. Ale les je pořád ještě lázeň, která dokáže omýt každou otrlost. Když vás bude někdo štvát, pošlete ho...do lesa. Bude překvapen, jak se vrátí polidštěn.

Související článek: Má Šumava ještě naději?